Moje skutečná záchrana, veliká, největší, mé nevýslovné štěstí a obrovský dar se jmenuje rodina a přátelé. Bez nich bych se asi picla. Nebo si hodila mašli. Takhle jen házím šavle. Jednu za druhou. Ale vím, že mí blízcí mě v tom nenechají. Protože jsem totiž v tom. Už potřetí prožívám brutální nevolnosti. Jsem v 7. týdnu těhotenství a mé vyhlídky na dalších 6–8 týdnů jsou velmi mizerné.
Sdílej článek
Pokaždé, když dobíhám někam, kde se můžu beztrestně předklonit a zvrátit všechno, co jsem se naivně pokusila pozřít (a že tuhle bohulibou činnost konám s pravidelnou frekvencí někdy i víckrát za hodinu), mě napadne: „Jak jsi mohla dobrovolně chtít další dítě? Vždyť je to taková hrůza! To nikdy nemůžeš přežít… Dva měsíce tohoto? Jsi normální cvok, že jsi do toho šla ještě jednou, ze svobodného rozhodnutí…“ Proklínám se. A evidentně nejsem jediná, kdo si o mě myslí, že mi hráblo…
Čekat třetí dítě je vlastně docela tabu. Věřili byste? Na oznámení o prvním těhotenství lidi reagují často až přehnaně pozitivně, radostně, někteří překvapeně, ale převládá úsměv a většinou i upřímné potěšení. A gratulace. Poplácají vás po zádech, dopřejí vám podporu, všichni velmi rádi nabídnou radu či pomocnou ruku. Někdo se usmívá, protože vám dítě ze srdce přeje, někdo proto, že se vás rád na dalších pár let, kdy po vás nebude vidu ani slechu, zbaví. Speciálně v práci byly tyhle úsměvy od kolegyněk velmi četné.
I na druhého očekávaného potomka jsem zaznamenala snad jen hezké reakce. Bylo jich méně, byly méně nadšené, méně překvapené. Informaci o dalším těhotenství, pokud je v návaznosti na předchozí mateřskou, totiž oznamujete daleko méně lidem a v úplně jiné společenské bublině. Možná si někdo dovolil poznamenat: „A kolik je vlastně té starší? Není to brzy?“ Nebo se ozve oblíbené: „Počkej až… (doplňte si nesmysl do věty samy)“ Ať doplníte cokoli, i smysluplné pokračování, vždycky z toho tak trochu nesmysl bude. Nikdo neví, co bude zítra, tak jak si můžeme počkat na to či ono. To bychom se taky mohli učekat.
Jenže když otěhotníte potřetí, je to prostě jiné… Můžete být vnitřně o třetím potomkovi přesvědčeni už od svých vlastních plenek, můžete se na tom s manželem stokrát shodnout, ale reakce mého okolí mě zkrátka zaskočily:
„Vy jste se zbláznili! Kdo to bude živit?“
„No, to jsem na vás zvědavá teda…!“
„A nebylo vám dobře se dvěma?“
„Mankote! A co budete dělat s bytem?“
„No prosím tě, hlavně už zůstaňte u tří, jo? Čtyři už by byly fakt moc!“
„Jsem si o tobě myslela, že jsi větší ekolog…!“
„No, to jste teda odvážný!“
„Ty jo, to bych do vás neřekl, jsi mě překvapila…“ nebo naopak: „Já vždycky věděl, že jsi cvok!“
Nebo třeba někdo neříkal nic a informaci přešel taktním mlčením. Asi zadoufal, že se jen přeslechl, nebo v lehké panice koukal do diáře v naději, že je 1.dubna.
Anebo také rozpačité mlčení, mátožný úsměv, rádoby radostné pozvednutí obočí a pokyvování hlavou, ve kterém se ovšem podtext dá číst lépe než z otevřené knihy. A po chvíli se to všechno korunuje jen takovým lehkým a k posrání shovívavým: „Puf… no teda!“
A mohla bych pokračovat…
Nad tím vším by se dalo mávnout rukou, kdyby…
…kdybych hned od začátku nepotřebovala pomoc. A ne jen tak obyčejnou pomoc. Ale opravdu velikou. Vlastně největší, co jsem kdy potřebovala.
