Dětská rádia na Pigy.cz

Deník opět těhotné matky. Epizoda 4: V plné síle

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Dostavily se totiž v plné síle. A s neuvěřitelnou přesností! Téměř snad na hodinu stejně jako minule. Mé staré dobré známé. Intenzivní až k zbláznění. Všudypřítomné. Neúnavné. Nezdolné. Pokud tápete, o kom mluvím, tak zvažte, jestli raději nezůstat ve sladké nevědomosti. Protože doteď by to mohly být třeba spolužačky ze základky nebo kolegyně.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Ale já bohužel mluvím o těhotenských nevolnostech.

Jsem v 7. týdnu. Mám potvrzené těhotenství. Jednočetné. Mám zvýšenou medikaci euthyroxu, protože mám autoimunitní onemocnění štítné žlázy. Mám doma dvě děti. A manžela dva týdny po operaci kolene, takže minimálně další čtyři týdny ještě bude hopkat o berlích, bezruký, beznohý. A mám brutální nevolnosti.

Brutální v tomhle případě rozhodně není nadsázka. Spíš naopak. Vidím drobek na podlaze, zvracím. Ucítím, jak se vaří polévka, zvracím. Pomyslím na jídlo, zvracím. Pomazlím se s dětmi, zvracím. Napiju se, zvracím. Do toho nízký tlak. Nemůžu chodit. Skoro se hýbat. A je to.

Během týdne ví o mém těhotenství vrabci na střeše i sousedka z vedlejšího baráku. (Takže aspoň něco se vyřešilo samo.) Nejdřív si tedy myslela, že ze mě rok covidu udělal šílenou „alkados“ matku, která dovedla své ranní kocoviny k profesionální bravuře: během vázání dětí do sedaček se těsně vedle auta dokáže elegantně a samozřejmě vyzvracet. Asi ze strachu, aby případně nenadýchala. Když mě v jednom týdnu viděla potřetí a znechuceně odvracela zrak, považovala jsem za svou morální povinnost uvést věci na pravou míru. Od té doby se situace nezlepšila, ale aspoň mě blahosklonně přehlíží. Je to jedna z těch, jejichž reakce byla: „Třetí dítě! Vy jste se, dítě zlatý, úplně zbláznila!“

Upřímně, říkám si dost často to samé. Ano, vždyť nám bylo tak dobře, než mi začalo být tak zle. Kde se ten šílený nápad s třetím dítětem jen vzal? Když je nejhůř, mám zase ty hříšné myšlenky. Okamžitě je beru zpátky a modlím se ve všech dostupných i neznámých jazycích. Omlouvám se, že to byl jen výkřik zoufalství, ne skutečné přání. Ale mám je. Vždycky mě na okamžik napadne, jakou úlevu by přinesl potrat. Bylo by po téhle hrůze. Hrůze bez úlevy na dalších x týdnů. To se nedá přežít. Fyzicky, ani psychicky.

Jsem najednou příšerná matka. Nemůžu a nechci se starat o své dvě děti. Vadí mi, že po mě skáčou. Jsou hlučné, smradlavé. Dělají bordel. Pořád musím vstávat. Jsou upatlané. Drobí. Pořád něco chtějí. A já nemůžu. Prostě nemůžu. Nemůžu. Chci být jako to malé miminko u mě v děloze. Ležet zachumlaná v polotmě. Chci mít pupečník, který mě zavlaží a vyživí přesně tím, co potřebuju, i když já sama to nevím. Chci být tlumená od světa venku. Chci být obrácená pohledem dovnitř. A hodně spát, pořád spát. Nechat se houpat, kolíbat, opečovávat… Střih. Řev. Tahání. Hlad. Žízeň. Nechutenství. Křeče z hladu. Bordel. Smrad. Přesuny. Nočník. Blití. Manžel bez nohy. Manželovy berle všude. Bum. Prásk. Každodenní realita.

A k tomu výčitky. Jsem těhotná. Bylo to nutné? Vždyť máme krásnou rodinu. A já se teď o holky nemůžu vůbec starat. A přesně v tu chvíli přišel najednou ten správný čas: „Holky, víte, proč jsem tak… tak… divná? Chci říct jiná? Proč je mi špatně a pořád blinkám? Mám v bříšku totiž maličké miminko! A jak se tam zabydluje a roste, aby jednou mohlo za námi na svět, potřebuje na to hodně mojí síly a mojí pomoci, a já proto potřebuju odpočívat a ležet…“ To, co se pak odehrálo, mě zbavilo veškerých pochybností. To štěstí! Ta radost! Zrcadlení zázraku v dětských očích! Tajily dech a ta starší zašeptala s očima, ve kterých se třpytil celý vesmír lásky: „Ty máš v bříšku miminko…! Tak my se o tebe budeme starat, maminko!“ A vážně. Od té chvíle se tolik snaží. Jsou samostatné. Hladí mě, mazlí, šetří, hrají si samy, nosí mi, co je třeba, pořád se na miminko ptají, všechno je zajímá, jak mi je i jak miminko roste. Bublinky moje milovaný.

Ale i tak je to hrůza. Ta logistika. Můžou být samostatné, jak chtějí, ale do školky se samy neodvedou. K svačině si jablko umyjí, ale těstoviny k obědu nescedí. A „dáme jídlo“ každý den finančně nedáme. Hroutím se, bulím a z toho zase zvracím. A přitom pomáhají všichni blízcí, co mají ruce, nohy a čas. Ten uvaří, ten vyzvedne, ten nakoupí. Oni fungují skvěle, ale já čím dál hůř.

Po týdnu hrůzy všem dojde, že takhle to nejde. Naši a ségra si berou službu na děti, manžel to o holích ani při nejlepší vůli zvládnout sám nemůže. A já se jdu dobrovolně nechat zavřít do nemocnice. V podstatě nemůžu na nohy, zvracím jen žaludeční šťávy a čůrám jednou za den. Těším se tam tak, jak jsem se do nemocnice ještě nikdy netěšila.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor