Pondělí večer. Nemocnice je prázdná. Ťukám na dveře ambulance. Vykoukne sestra, velmi nepříjemně překvapená, že si někdo dovoluje takhle večer něco chtít, rušit večerní pohodičku u seriálu. Zírá na mě s kyselým úsměvem à la Dolores z Harryho Pottera.
Sdílej článek
Místo pozdravu oznámí, že pohotovost je za 90 Kč. Doufá asi, že mě ta suma rozhodí, otočím se na podpatku a zmizím v nenávratnu. Mně je ovšem tak zle, že i kdyby k tomu přidala dvě nuly, nehnu se z místa: 1) Po mých vratkých nožkách by to stejně nešlo. (Za posledních deset dní jsem zhubla téměř 10 % váhy) 2) Je mi všechno fuk. Život úplně zplacatěl. Můj jediný zájem je si lehnout a nechat někoho, aby mě zachránil. Od rána jsem zvracela třeba 20x. Ke konci už jen pěnu. V hlavě mám pichlavé střepy a skrze ně vidím pěkně kostrbatě.
Sednu si a čekám. Nevím, jak dlouho. Počkám klidně věčně. Ani čas nemá rozměr. Duto. Mozek se prozvracel do módu „standby“. Když na mě o nějakou chvilku později přijde řada, otrocky vše vypovím, se vším souhlasím a vše podepíšu. Zdálky zaznamenávám radost, že je miminko v pořádku. I mé vlastní emoce jsou placaté. A to jsem skutečně moc ráda a vděčná. Opravdu jsem. Ve světlejších chvílích tomu malého mláďátku šeptám, že je vítané, vytoužené, milované a očekávané, tak snad to ví.
Dostanu kapačku, vezmou mi krev, nechají si mě tu přes noc a zítra se uvidí. Když mě sestra napichuje kanylu, automaticky před jehlou lehce ucuknu. „Ale prosím vás, to je jen jehla! Počkejte, až budete rodit! To teprve bude bolest, se budete divit!“ Její nepokryté strašení ovšem vytrhne z letargie i mě. Z posledních sil se na ni otočím. „Prosím vás, proč mě strašíte? Vždyť já už rodila. Dokonce dvakrát. A na porod se i tak těším! Ale kdybych byla prvorodička a slyšela, co mi teď tady vykládáte, asi bych byla úplně vyklepaná! Tak to, prosím vás, nedělejte!“ Zaraženě na mě kouká. Naprosto nečekala, že jí něco odpovím. Nevypadám jako někdo, kdo by měl sílu konverzovat. A asi nevypadám ani na trojnásobnou matku. Ale bohužel k ní došla jen první část mého proslovu, nepochopila nic. „Jo tak vy už dvě děti máte! No jo. Tak to počkejte, až se vám to třetí narodí! To bude teprve hrůza! Se zblázníte! To nezvládnete!“ Zeptám se jí, už jen z pouhé zvědavosti, kolik dětí má ona. „Dvě, ale stačí mi to. Dávají mi zabrat.“ A utrápeně si povzdechne. V tichu o chvilku později mi to docvakne a nechám to být. Chudák paní, asi to má těžké. Nejspíš je strachu tak plná, že je hlavním prostředkem její komunikace.pref
Pak mě obejme sladká dřímota. Tlak v žíle, skrze který se mi začíná zavlažovat tělo blahodárnou tekutinou. Tím božským mokem. Nektarem. Přijdu si jako vyprahlá země po měsících vražedného sucha. A začnou se stahovat mračna, závan čerstvého vlhkého vzduchu. A pak začíná lehce krápat. První obří kapky syčí v popraskané zemi. Jestli se naše matička Země v těch letech sucha cítí takhle, musíme udělat všechno, co je v našich silách, aby vyprahlost prožívala co nejméně… ze sladkého snění mě vytrhne prudké rozkopnutí dveří. Ten člověk musí být snad obr! Síla kopance rezonuje nemocničním kamrlíkem. Vchází neznámá tvář. Snažím se v pološeru zaostřit a přemluvit zalepené oči k aktivitě, ale zaznamenávám jen obrovskou siluetu a hřmotný hlas: „Než vás vodvezeme na pokoj, ještě vám musim vyšťournout koviďáka!“ zahlásí a připravuje si náčiní. Osvěžená půlhodinkou kapačky mám hned chuť se trochu společensky angažovat a rádoby ledabyle odpovídám, zatímco potlačuju strach, který mi vyvstává v podobě potu na čele: „V pohodě, jsem zvyklá! To je můj denní chléb!“ „Vážně?“ pohotově odpovídá energický obrys, který se v přítmí ošetřovny zrovna vehementně nakloní přímo nade mě, aby mi vzápětí mohutným šťouchem vrazil špejli až do mozku. Propadám se do hlubin měkké matrace, až mi lebku zarazí samotná konstrukce postele. Nikdy jsem uvnitř těla neměla nic tak hluboko, to vám můžu říct jistě. Na odchodnou ten anděl smrti ještě jízlivě poznamenal: „No moc zkušeně teda nevypadáte, u nás se holt testuje poctivě, tak zatím…“ V duchu odpovídám raději sbohem a nevím, jestli si mám dřív protřít uši po tom hlaholu, anebo se vysmrkat po násilné invazi.
Ale ani taková důkladná výprava do hlubin mých sliznic mi nemohla pokazit blaho, které se ke mně od žíly hmatatelně blížilo. Pár reflexivně uroněných slz a pak se vše ztratilo v zapomnění, zatímco mě převáželi na pokoj oddělení rizikového těhotenství. A dál na dlouho nevím nic. Jen mlha. A útržky. A střípky.
