Dětská rádia na Pigy.cz

Deník opět těhotné matky. Epizoda 6: Jiná země, jiný mrav

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Snědá paní. Zvláštní jazyk. Arabština? Ale taková podivně chrčivá! Pomatení jazyků. Já nerozumím jí, ona mě. Ani angličtina nefunguje. Ani ruce a nohy. Z jejího slovníku rozumím jedinému: hlasitě vzdychání. Ale možná je to jen sen.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Křik novorozenců. Hučení rodících žen. Obrysy lékařů. Uklízečka. V mátohách vnímám bílé pláště kolem postele: „Dobré ráno, jak se cítíte?“ Z polospánku mumlám, že je mi mnohem lépe, jestli už můžu domů. Doktorka se nepokrytě zasměje: „Vy? Vždyť jste úplně placatá! Vy tu s námi ještě pár dní zůstanete! Aspoň poznáte, jak umíme léčit cukrem.“

A zase dlouho nic.

Mrmlání. Hlasy velkého davu lidí. Zdá se mi, že jsem na návštěvě v cizí zemi. Nikomu tady nerozumím. Ne, nejsem na návštěvě! Unesli mě! Zmlátili a naprali do mě nějaké omamné látky. Pomoc! Nemůžu se ani pohnout! Svázali mě, jsem tu násilím!

Útržky, výstřižky, koláže.

Prolínaní s realitou. Napůl bdím, napůl sním a jedno hladce vklouzává do druhého. V hlavě se mi odvíjí záhadný příběh složený z vlastních vzpomínek, shlédnutého seriálu Chalífát a skutečnosti.

Realita je pravděpodobně taková, že paní, s kterou sdílím pokoj, je bezmála celý den i noc na online meetingu se svou rodinou a přáteli. Celým pokojem se rozléhají domácí ruchy turecké domácnosti: příprava oběda, hlasy zahraniční televize a rádia, smích i pláč dětí, hubování rodičů, hodování, splachování… Zažívám online přenos ze života neznámé rodiny. Ale můj mozek je příliš vysílený, než aby mi dal jasnou zprávu, tak se mi to všechno motá dohromady a místy to není vůbec příjemné. Škubám sebou na posteli a hlasitě hýkám. Až mě musela přijít utišit sestra. „Asi se vám něco zdálo! Chcete něco na uklidnění?“

Když se konečně proberu z dvoudenních mdlob a rozkoukávám se v novém světě, cítím se lehce nepatřičně. Asi jako na návštěvě u úplně neznámých lidí, kam jsem ovšem nebyla pozvaná. Nikdo si mě nevšímá, nikdo se o mě ani nezajímá, nikdo mě nikomu nepředstavuje, nikdo neví, že tu jsem. Nevím, jestli si mohu odskočit, zatelefonovat si, anebo se to při jejich obědě nehodí. Váhám, zda si pustit svoji televizi, nebo stačí ta jejich. Po pár hodinách odkládání toalety se konečně odhodlám, razantně vstanu, nekoukám napravo, nalevo a jdu čurat. Naštěstí se nic nestane. Kromě toho, že se mi významně uleví. Malý úspěch mě natolik nakopne, že se pochlapím a začnu si žít svůj vlastní paralelní život jen o půl metru dál od toho jejich. I když jsou v přesile. Turecké brblání přijmu jako nezbytnou kulisu nemocničních zvuků.

Později mi to nedá a provedu pár chabých pokusů o seznámení. Mám ráda lidi a zajímají mě lidské osudy. Proč je paní asi tady v Praze, když neumí ani slovo česky? A co ji trápí, když tak často sténá? Podle velikosti těhotenského bříška bych tipovala, že je tak v 8. měsíci. „A vy žijete… live… tady v Praze? PRAHA?“ Nic. Unylý úsměv, krčení ramen. Fajn, prostě mé zvědavosti musí postačit turecká reality show. A tak se koncentruju jen na sebe. A na své děťátko. Sprcha. Toaleta. Hygiena. Spánek.

Po pár dnech si na ten stereotyp zvyknu. Nejím nic kromě sucharů. Nepiju nic kromě černého čaje. Celý den ležím a koukám do zdi. Nebo do stropu. Nebo přepínám kanály. Na knížku to není. Na psaní také ne. Data došla, když jsem chtěla zkouknout premiérový díl seriálu. Hledám ve své situaci rovnováhu a klid. Užívám si s hlubokou vděčností každý okamžik, kdy mi je tak trochu dobře. A pár takových okamžiků za den skutečně prožiju. I zavlažený mozek pomalu restartuje. A se samozřejmostí sobě vlastní začíná plánovat. Co s dětmi, kdo, kdy, kam. Co bude, až mě pustí a přestane kapat ta životadárná kapačka? Zase se vrátí ty mrtvolné stavy? Doktorka říkala, že jsou i případy, kdy tady ženy takhle leží měsíc. Jde totiž o „těhotenskou nemoc“, pravděpodobně to má jakousi souvislost s autoimunitou. Moc mi to sice nepomůže, ale trochu přece jen. Nejsem divná, ani rozmazlená, ani hysterická. Prostě mi je opravdu zle a je třeba se s tímto faktem vyrovnat. A mám k tomu tu nejlepší motivaci: nový život klíčící ve mně, naše třetí dítě.

Z každodenní nemocniční rutiny mě najednou vytrhne zoufalé kvílení ze sousedního lůžka.

Paní pláče a ukazuje mi, že krvácí. Okamžitě sahám po zvonku a volám urgentní pomoc. Sbíhají se sestry, situace nevypadá moc dobře. Paní vzápětí odváží na akutní sekci. Držím palce jí i jejímu miminku. Večer, když se modlím za všechny blízké, připojím modlitbu i pro ni. Najednou je ten pokoj bez tureckého streamu opuštěný a smutný. Marně vyhlížím nějakou novou sousedku. Zůstávám sama i přes noc.

Další den odpoledne se má turecká (ne)známá vrátí. Přivezou ji na křesle, bříško splasklé. Vítám ji jako starou kamarádku, upřímně mám radost, že ji vidím, přitom ani nevím, jak se jmenuje. Ona se chudák moc neusmívá a vzdychá ještě více než před císařem. Gratuluju jí a ona mi ukazuje fotku miminka v inkubátoru. Zalévá mě směs vděčnosti a smutku. Vděčnost za život, smutek ze separace. Pokouším se jí potěšit, podpořit, ptám se na kojení. Bez známky odpovědi. Jen krčení ramen.

A tím naše komunikace definitivně skončí. Ona se opět připojí do svého online domova a žádná jiná změna se nekoná. Zvědavě čekám, kdy jí miminko přivezou a nic. Pokukuju, kdy vstane a půjde za svou novorozenou holčičkou. A nic. Občas přijde sestra, přinese jí ukázat další fotky její dcerky a přes tlumočnici ji opakovaně nabízí, že kdykoli se bude cítit, může za děťátkem jít a zkoušet přikládat, aby se rozjela laktace. Během dalších dvou dnů, kdy jsme spolu sdílely pokoj, byla paní za svou novorozenou dcerou myslím jednou, pokud tedy nechodila zrovna v momentech, které jsem trávila na toaletě. Mně se laktace rozjela za ni, když jsem si představila to malé novorozeně v bedýnce patro pod námi. Neubránila jsem se lítosti a smutku. Nicméně, zůstala jsem prosta soudu, o situaci a o té paní nevím vůbec nic. Každý to má jinak a prožívá jiný příběh.

Celá návštěva na rizikovém oddělení byla, co se emocí týká, riziková. Tváře žen. Matek. Některé plné bolesti a zoufalství. Jednou nás sedělo u oběda šest a dvě z počtu usedavě plakaly. Nikdo na to nereagoval. Možná i ostatní přemýšlely, tak jako já, jak se zachovat, co nejcitlivěji. Chtěla jsem ty smutné paní obejmout, vyslyšet je, udělat pro ně, cokoli by zrovna potřebovaly… Ale při hledání správné chvíle k nabídce nevyžádaného sdílení jsem ji asi prošvihla… nebo by to stejně bylo nepatřičné? Nebo jsem se bála, abych ještě víc neublížila…

A pak ten křik miminek, neutěšená miminka v boxech na novorozeneckém, u kterých se jen čeká, až pláč přejde, protože mámina náruč je zrovna nedostupná…

Jakmile se mi skutečně udělalo lépe, šla jsem domů na reverz. Prý mi tam podrží místo a že se zase za pár dnů uvidíme… Ts! To se ještě uvidí! Mě totiž neznají! Já poslední dny nemocničního pobytu nezahálela! Všem blízkým i vzdáleným jsem řekla, že potřebuju pomoc. Zařídila jsem si dočasnou hospodyni. Odhalila karty tchýni. Až ji přejde šok, určitě ráda pomůže. Domluvila jsem u kamarádek rozpis kuchyňských a řidičských služeb.

A dokonce i víkendové programy. To vše na měsíce dopředu. To dám. To dáme! Doplněná cukry a tekutinami, nesmírně vděčná moderní medicíně, že mě nenechala umřít, vyrážím vstříc domácím zítřkům. Doufejme, že lepším.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor