Dětská rádia na Pigy.cz

Deník opět těhotné matky. Epizoda 7: Pár týdnů na ležáka

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Dva týdny, co jsem z nemocnice doma. 10. týden těhotenství. Stále ležím. Když neležím, zvracím. Jím suchary a bezlepkové piškoty. Piju černý čaj, ale je to spíš obarvená voda s medem.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Po pár dnech bez medu. Držím se. Všude drobky. Ještěže mám hospodyni. Ve dne, v noci chroupu. Ale žádná normální jídla. Jen ujídám a zajídám. Z čeho může mé tělo teď čerpat vitaminy, to nevím. S mou obvyklou stravou plnu zeleniny a vlákniny, vitamínů a ovoce to nemá nic společného… ale třeba to pak půjde dohnat a doplnit. Teď je důležité přežít. A děláme pro to všichni maximum. Některé dny zavání zlepšením, jiné jsou tragické.

Střídají se i nálady. Občas lituju sama sebe. Jsem odstřihnutá od kamarádů, od společenského dění. Jsou dny šedivé, beztvaré. Jsou dny, kdy ke mně aspoň zdálky doléhá jakýsi obrys sytě zeleného jara, které postupně přechází do léta.

Logistický plán funguje. Děti se mají skvěle. Jsou přizpůsobivé a rády tráví čas se širší rodinou a přáteli. Zas a znova to budu psát, ale nikdy to nebude dostačující vyjádření vděku. Jsou skvělí! Mám takové štěstí, že je mám. Denně jim děkuju a modlím se za ně. Co můžu teď dělat víc?

Špatně se mi mluví. Když mluvím, navaluje se mi. Jsem zabedněná ve své soukromé pevnosti. Pasti. Bublině. Když něco potřebuju sdělit, trousím to jedním koutkem ven a druhým si do pusy cpu něco na zajedení. Takže mi stejně nikdo nerozumí.

Občas normálně závidím lidem okolo. Třeba když vidím jít chodce pod okny: „Hele! Vidíš to? Ten člověk normálně jde po chodníku. Možná mu v tuhle chvíli není blbě. Jaké to asi je?“

Když to přepísknu (moc nebo málo jídla), zvracím. Když experimentuji (třeba zkusím sníst kus ovoce nebo zeleniny), zvracím. Když se sejde obojí a zvracím hodně, pálí mě čůrání. Mé dny se zhustily na neustálé balancování mikroskopických žďobíčků jídla. Zkouším pomalu jiné věci než suchary. Opravdu už je nesnáším a nikdy v životě už je nechci vidět.

Velkou starost mi navíc začaly dělat zuby. Bolí mě. Při kousání. I bez kousání. I při tom, co zbylo z čištění. Protože dát si do pusy kartáček s pastou je poměrně odvážný úkon. Nikdy bych neřekla, o jak velkou může jít psychickou investici. Mé tělo se brání dávivým reflexem. Takže pro úspěšně čištění musím dnes a denně řešit časový rébus: nesmím být čerstvě po jídle, ale ani nalačno, potřebuju být tak, abych po čistění chvíli nemusela nic jíst, ale zároveň, aby se chuť pasty nezkřížila s tím, co jsem před tím ukusovala. Hlavolam moc řešení nemá. Takže často čistím zuby a u toho jím. Nebo čistím a zvracím. A to je samozřejmě dost na pytel. Poslední dny se osvědčuje čištění během noci, mezi druhou a čtvrtou ráno.

Podobný rébus řeším s užíváním léků: musí se brát nalačno a půl hodiny počkat, než se sní nějaké jídlo. A nesmím je za žádnou cenu vyzvracet. Řešení k této úloze nabízí úloha předchozí.

Občas se nepopsatelně těším, až to bude za mnou a zakousnu se do pořádného žvance. Vegeburger. Boršč. Zapečené brambory. Smažák s bramborovou kaší.

Doma je to trošku na nože. Oba máme pocit, že děláme, co můžeme i nemůžeme, ale pořád je to málo. Není to vidět a bylo by třeba dělat víc. Slova partnerské podpory po dlouhé jednostrannosti zamrzla kdesi ve vzduchoprázdnu. Tak je to i s péčí, jednosměrná péče u nás nikdy nemá dlouhého trvání. Celý náš život se smrskl do boje o přežití. Nějak to zvládnout. Nějak to doklepat do doby, než bude líp. Přistupujeme k tomu oba statečně. Oba opravdu děláme, co je v našich silách. A ne, není to lehký. Únavná, vysilující, úmorná a příšerně náročná rutina. Ale jsem na nás hrdá. Protože jsme to ještě nezabalili.

A tak jde den za dnem. Další a další. A najednou je to týden. A najednou druhý. A to samo o sobě je trochu povzbudivé, protože konec prvního trimestru je takhle zčistajasna o měsíc blíž! Najednou přede mnou nejsou dva měsíce, ale jeden! A můžu si říct: třeba už jsem v půlce ležatého období! Jo! To by bylo bezvadný, všem by nám to tak pomohlo, kdybych zase mohla být kromě krásně těhotné ženy také mámou a manželkou a hospodyní!

Když koncem 10. týdne vzniklo logistické okénko a mladší dcera chudák dřepěla druhý den doma, prostě jsem vstala a šla s ní ven. Náročnost popisovat nebudu.

Koukala jsem jako blázen, co se venku děje. Tolik zelené! Tolik zelených! Zrovna vyšlo slunce po dešti a svět se, nekecám, celý třpytil! Bylo mi líto do té čerstvě umyté trávy zvracet, tak jsem hledala aspoň nějaký keř kousek stranou… A když jsem se předklonila, poprvé v životě jsem ho uviděla! Tolikrát jsem si ho přála najít! A nikdy se mi nepoštěstilo! Ani jednou za život. A teď tam byl! Koukal na mě a já ho málem pozvracela. Čtyřlístek! Skutečný, čtyřlistý. To mě nakoplo. Vážně. Taková věc se mi neděje každý den. Ani každý rok. Takže jo, jako je to hustý, ale dáme to.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor