Jednoho dne mi moje nejlepší kamarádka beze slova v práci na stůl položila kus papíru. Byl to obrázek z ultrazvuku. „Čí to je?“ zeptala jsem se bez zájmu. „Moje!“ odpověděla.
Sdílej článek
V tu chvíli mi překvapením spadla čelist. Byl to šok. Nemohla jsem uvěřit, že je těhotná. Hned se mi vybavil okamžik, kdy jsme spolu seděly na balkóně jejího pronajatého bytu a probíraly, jak moc by si přála miminko. Jenže háček byl v tom, že její přítel děti nechtěl. A ve svém rozhodnutí zůstat bez potomka byl dost neoblomný.
Zatímco já s partnerem jsme si miminko v tu dobu už moc přáli, ale bohužel se nám nedařilo ho počít, přítel mé nejlepší kamarádky vždy jen rezolutně zakroutil hlavou a prohodil: „Dítě? Nechci!“ A teď jsem s úžasem zírala na tu malou fazolku na ultrazvukovém obrázku…
Radost, ale i smutek
Moc jsem to kamarádce přála. Dokonce bylo příjemné vidět, jak i její partner pookřál. S radostí, kterou jsem měla, se ale ve mně mísil tak trochu i smutek. Smutek z toho, že v té době mně být matkou zatím souzeno nebylo.
Počít se nám nedařilo čtvrt roku, půl roku, rok, dva… Kamarádky obrázek z ultrazvuku umocnil naše rozhodnutí. Půjdeme na umělé oplodnění. Byla jsem šťastná, že partner neměl žádné námitky a neměl problém se na toto téma bavit třeba i se svými přáteli. Mnoho lidí si totiž myslí, že neplodné páry se stydí o svém problému mluvit. Není tomu tak. Teda alespoň ne u nás.
Mašiny na prachy
Jak ale vybrat tu správnou specializovanou kliniku? Jen v Praze jich je hned několik. Jenže se ukázalo, že z některých se už staly pouze „mašiny na prachy“. Zajímavá je pro ně hlavně zahraniční klientela, před níž se personál klinik nehorázně natřásá. Jak by také ne. Cinkání peněz je mocné. Přístup k českému páru? „No tak teda jo, když vám to jinak nejde…,“ jakoby vám tam naznačovali.
Nakonec jsme se rozhodli pro kliniku, kde se tak velký rozdíl mezi cizinci a našinci nedělá. Přinejmenším ne tak okatě.
Naděje, smutek či odevzdání
Objednání bylo rychlé. Nevím proč, ale myslela jsem si, že moje otěhotnění je už téměř hotová věc. Najednou jako bych ožila. Plánovala jsem si, jak brzy oznámíme rodičům šťastnou novinu.
Když jsme poprvé přišli na kliniku, v čekárně před několika ordinacemi sedělo asi pět párů. Jejich tváře byly jasně čitelné. V některých se odrážela naděje, v jiných smutek či odevzdání.
První pokus nevyšel
Přivítala nás mladá paní doktorka s ruským přízvukem. Byť působila mile, o našem problému si s námi povídala jakoby bez zájmu. Během půlhodinové konzultace nám nezapomněla sdělit, že pokud chceme, tak ceník jednotlivých zákroků nehrazených zdravotní pojišťovnou si můžeme vyzvednout na recepci.
Dále nám monotónně vysvětlovala například rozdíly mezi intrauterinní inseminací (IUI) a in vitro fertilizací (IVF) a možná rizika. Rozhodli jsme se poprvé zkusit první možnost – IUI, pojišťovnou hrazený šestkrát za rok.
Pro informaci: Inseminace se může provádět i bez hormonální stimulace, tudíž je (na rozdíl od IVF) zdarma. A jak to probíhá? Lékař vám v době ovulace bez nutnosti anestezie zavede sperma přímo do děložní dutiny. Není to bolestivé a jdete hned domů. Úspěšnost je však, podle slov paní doktorky s ruským přízvukem, 5–15%. My jsme mezi ty šťastné nepatřili.
