Kdo nezažil, nepochopí. A kdo zažil, ví moc dobře, jak náročné je u dítěte období separační úzkosti. Intenzita i délka trvání je zcela individuální, žádný zaručený lék není. Vlastní zkušenost s vámi ale sdílet mohu.
Sdílej článek
Prvních šest měsíců života našeho druhého syna jsme o něm prakticky nevěděli. Byl takové to dítě „za odměnu“, které si v kočárku vystačilo samo hodinu s plyšákem či jinou hračkou a absolutně nevyžadovalo ničí pozornost. Pochovat si ho mohl prakticky kdokoliv a hlídání od babičky zvládal s přehledem. Dost mi to tenkrát ulehčil, protože jsem kromě něj měla ještě jeho dvouletého staršího sourozence, který si tou dobou zrovna procházel obdobím vzdoru. Jakmile jsme se ale zbavili batolecí puberty, nastal šok. Náš mladší andílek se proměnil v malého tyrana, který mě nechtěl nechat vzdálit se ani na krok. Naprosto šílená úzkost a panika přišla kdykoliv, když jsem se od něj chtěla jen na chviličku hnout. Babičku začal naprosto odmítat, nikdo kromě mě a manžela si ho nemohl pochovat, dokonce ani vézt kočárek. Bylo to zoufalství, protože potřeboval neustálou pozornost 24 hodin denně, nechtěl spát jinde než u nás v posteli, a i na záchodě mi musel sedět na klíně, jinak bylo zle.
Samozřejmě vím, že separační úzkost je náročná nejen pro rodiče, ale i pro samotné miminko. Vím, že prožívá skutečnou reálnou úzkost při odloučení od pečující osoby a že nechávat dítě vyplakat či ho ignorovat situaci jen zhorší a dítě si může dokonce nést následky do života. A opravdu jsem se snažila, ne vždy to ale šlo. Na rozdíl od doby, kdy jsem měla na starost jen prvorozeného, jsem tu totiž nemohla být jen pro miminko. I ten starší, kterému tou dobou ještě nebyly ani tři roky a byl s námi celé dny doma, mě totiž potřeboval. Nemohla jsem zkrátka obětovat všechen svůj čas a pozornost jen mladšímu. Nevím, jestli to bylo tím, že se o mě musel takto dělit, ale období separační úzkosti trvalo dlouhých osm měsíců a bylo pro všechny opravdu vyčerpávající. Hlavně tedy pro mě samozřejmě.
Největší výčitky mám zpětně za ty okamžiky, kdy jsem situaci nezvládla a na syna jsem byla zlá, křičela na něj či ho v zoufalství nechala brečet. Člověk má ale jen jedny nervy a nikdo si nedokáže představit, jak strašně moc psychicky náročné a vyčerpávající měsíce to byly. Velkým pomocníkem se ukázalo být nosítko, ve kterém byl malý moc spokojený. Ne vše s ním ale šlo dělat, oblékat staršího syna nebo mu asistovat na toaletě s miminkem v nosítku zkrátka není dost dobře fyzicky možné, takže byly i okamžiky, kdy musel mladší s pláčem počkat, než si ho budu moci zase vzít k sobě.
Musela jsem omezit také hlídání babičkou a malého s sebou tahala i na kroužky staršího syna (i když to nebylo úplně ideální pro nikoho ze zúčastněných). No zkrátka, zvládnout separační úzkost není legrace, ale zvládnout ji ve chvíli, kdy musíte pečovat o další malé dítě, které vás také stále hodně potřebuje? To je prostě na hlavu. Je to ale jen období, které jednou skončí, a tak ho takto přijměte a snažte se nevinit toho malého človíčka, a naopak mu pomozte tuto náročnou etapu zvládnout co nejlépe a bez újmy na jeho i vašem psychickém zdraví. Zkuste ale myslet i na sebe a dopřejte si odpočinek a relax, i my maminky musíme přece někdy dobíjet baterky.
