Vánoce. Magické období naplněné radostí, očekáváním, ale také tajemnem a kouzlem. Pro nás dospěláky je to čas zastavení, vzpomínání na dětství, i když vánoční zázrak často spatřujeme v tom, že se nám vše podařilo nachystat, že jsme se sešli s rodinnou a k tomu ještě ve zdraví. Děti to ale vidí jinak. Pro ně je středobodem zázraku Ježíšek a jeho nepochopitelná moc udělat radost každému, kdo si mu napíše o dárek.
Sdílej článek
A lžete dětem jen o Vánocích nebo i jindy?
Tak zní věta některých mých kamarádek. Odpovídám tak, že nejen o Vánocích, ale také když chodí Mikuláš. Nerozpakovala jsem se přiznat, že jsem svým dětem mnohokrát řekla, že ze hřiště je třeba jít, protože kolotoč chce spinkat. Je správné učit děti, že lhát se nemá, ale nic není černobílé. Etický rozpor o lhaní dětem konfrontovaný kamarádkami jsem si sama v sobě vyřešila tak, že pokud jsou naše úmysly čisté a láskyplné, pokud je cílem vytvořit dětem aspoň na ten krátký dětský čas skutečná kouzla a zázraky, pak je to v pořádku. Svým dětem odmalička říkám, že jde o víru. A kdo věří v Ježíška, ten že dárky od něj dostane.
Jak to, že mě přinesl autíčko a spolužákovi nový dům?
Další významný problém bylo vysvětlit dětem, proč náš Ježíšek nosí skromnější dárky, kdežto jiným je schopný doručit i nové auto (jako minulý rok sousedům). Tady je vždy důležitá celoroční práce s dětmi a otevřená komunikace. Snažím se dětem vysvětlovat, že stejně jako skromnost přání k svátku a k narozeninám, kde dárky zajišťuje rodina, tak i Ježíšek tu není od toho, aby nám nosil nemovitosti. S dětmi jsme vždy dopis Ježíškovi psali společně, utřiďovali myšlenky a přání a nikdy nedošlo k žádné větší třenici.
Proč nenese světový mír?
Jsou děti, které jsou citlivé a vnímavé k okolnímu světu a jsou schopné si napsat i o abstraktní přání. Pokud píší, že si přejí mámu a tátu na Vánoce u stromečku, je to ještě dobře řešitelné, ale na světový mír jsme jako rodiče opravdu malí páni. Já odpovídám tak, že každé přání je a zůstane přáním a Ježíšek není kouzelným džinem z pohádky, aby pro něj bylo rozkazem. Některé věci jsou složité a nejde je vyrobit hned, jako třeba panenku nebo knížku. Ve věci jako mír je třeba doufat a psát si o ně třeba každý rok a nikdy nepřestat věřit, že se jednou vyplní.
Letos mi má nejstarší dcera řekla, že už ví, že Ježíšek není ten tajuplný skřítek, co nosí dárky. Pověděla mi to nejhezčí, co mohla, a sice, že Ježíšek je vlastně maminka. Objala mě a já nestihla vůbec nijak oponovat ani se vyptávat, kde se pravdu dozvěděla. Zdá se, že děti dozrají k tomuto zjištění každé svým tempem a každý jinak a jindy a je moc důležité, abychom jim my jako rodiče byli na blízku a otevřeně jim odpovídali na všechny otázky. Pokud se neptají, nechme je věřit. Pokud prohlédnou naše bílé lži, podpořme je v představě, že i přes to jsou Vánoce kouzelným obdobím, kdy tím největším zázrakem jsou víra a láska.
