Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti První díl Druhý díl Třetí díl Bohužel nejsem typ ženy, co by chtěl kojit do samoodstavení. Ta myšlenka mě zkrátka ani trochu neláká a obdivuju všechny mámy, které to dokážou, já mezi ně prostě nepatřím. V současné době pociťuji v oblasti kojení ze strany společnosti velký tlak na novopečené […]
Sdílej článek
Třetí díl
Bohužel nejsem typ ženy, co by chtěl kojit do samoodstavení. Ta myšlenka mě zkrátka ani trochu neláká a obdivuju všechny mámy, které to dokážou, já mezi ně prostě nepatřím. V současné době pociťuji v oblasti kojení ze strany společnosti velký tlak na novopečené maminky a občas mám dojem, že tento hon na nekojící matky zachází až příliš daleko. Osobně souhlasím s tím, že kojení je to nejlepší pro dítě a často i pro matku, ale ne vždy. Občas totiž kojení provází nepříjemné psychické potíže různého charakteru, ať už jsou to deprese, nechuť na sex nebo nevolnost ze samotného kojení. Zkrátka ne každé ženě kojení vyhovuje a těch důvodů může být mnoho. Proto je třeba se vždy zeptat sama sebe, jestli přínos kojení pro vás a vaše miminko vyváží všechny nepříjemnosti. A pokud ne, není ostuda, když se rozhodnete s kojením přestat. Našich šest měsíců možná někomu přijde málo, pro mě to ale bylo až až. Ze svého rozhodnutí ukončit kojení jsem proto nikdy výčitky neměla, ale čas od času se mi v hlavě rojí otázky, zda pozdější chování mého syna s brzkým odstavením náhodou nemá souvislost.
Vlastně to napadlo moji kamarádku, které jsem si jednou venku na hřišti stěžovala na šílené období separační úzkosti, které na syna znenadání přišlo v jeho osmi měsících a trvalo dlouhý půl rok, kdy jsem se od něj nemohla hnout ani na krok. Bylo to opravdu vyčerpávající, měla jsem vztek, byla jsem zoufalá a modlila se, ať to brzy skončí, nebo skončím já v psychiatrické léčebně. Když jsem to tak té kamarádce popisovala, jedna její nevinná otázka mě doslova bodla u srdce. A není to tím, že jsi ho kojila JEN těch šest měsíců? Najednou se mi v hlavě vyrojilo asi tisíc otázek. Nechybí mu ten kontakt, nezpůsobila jsem mu to já? Co když je to všechno moje vina?
S odstupem času se ty otázky objevují stále méně, ale pořád tam jsou. Bohužel na ně už nikdy nenajdu odpověď, i když bych moc chtěla. Věřím, že tam souvislost být může, ale také nemusí. Říkám si, že je přece mnoho dětí, které si obdobím separační úzkosti prošly i přes to, že byly kojené. A naopak, ne každé nekojené dítě si projde separačkou. Nicméně náš syn byl od narození opravdu až neuvěřitelně hodné miminko, které si naprosto vystačilo samo a dokázal se sám krásně zabavit a dokonce i uspat. Skoro jsme o něm ani nevěděli, až do toho osudného osmého měsíce. Od té doby, vyžaduje maminku úplně u všeho. Nejhorší období trvalo asi půl roku, ale ani teď, skoro po roce, jsme se separačky úplně nezbavili. Otázka, zda si za to můžu sama, se vlastně zdá být docela zcestná. Vždyť obě naše děti jsou na mě popravdě hodně fixované a upřednostňují mámu před všemi ostatními včetně tatínka a já pochybuji, že by na tom něco změnilo, kdybych je kojila déle. A vlastně bych to měnit ani nechtěla, protože jednou mě už potřebovat nebudou, takže teď je mým úkolem být tu pro ně. A věřte, nebo ne, ale to, jestli nebo jak dlouho kojíte, opravdu nemůže ovlivnit váš vztah s vašimi dětmi.
Tak kojení zdar! … Anebo nazdar!
