Manžel u porodu – Ne! Nebo ano?

S manželem máme krásný vztah, který se nezměnil ani po narození dcery. To jsem ale na začátku těhotenství nevěděla – bála jsem se, že když mě uvidí zakrvácenou a v bolestech a spatří moje pohlavní orgány při porodu, nebude mě už mít tak rád.

Proto jsem měla jasno – rozhodně ho u porodu nechci. Myslela jsem si, že rození je čistě ženská věc a že mě má muž vidět čistou a v pohodě. Nebyl proti. Proto jsem se rozhodla vzít si k porodu maminku. Má za sebou dva porody, takže ví, co má a nemá dělat, a žádné „dýchej“ mi snad říkat nebude. To jsem se ale spletla.

Měla jsem vyvolávaný porod, takže jsem věděla, že se dcera narodí v pondělí. Plán byl jasný – mamka přijede, až napíšu, že se porod rozjíždí. Ráno mě doprovodila do porodnice a minutu poté, co jsem jí poslala zprávu, že nechci rodit, ale umřít, byla zpět. A to je přesně ta část, kdy jsem byla ráda, že tam manžel nebyl. Zvracela jsem, do toho mi praskla voda… A pak najednou byla venku. Krásná, vlasatá Maruška. Volala jsem manželovi a on se zeptal, jestli to miminko, co tam pláče, je jeho dcera. A mně to bylo tak líto, že tam není. Brečela jsem radostí i lítostí dohromady.

Chtěla jsem, aby tam stál, držel mě za ruku a plakal dojetím nad novým členem naší rodiny. A v tu chvíli se změnil můj názor na otce u porodu. Mockrát jsem si kvůli tomu poplakala, dlouho jsme o tom mluvili a já vím, že manžel by to všechno s přehledem zvládl. Že by mě za tu ruku držel, možná by měl poznámky, ať dýchám a podobně, čili přesně to, co nechceme slyšet, ale vím, že by byl skvělý. Že to bylo všechno ve mně – čert vem krev a pot, při dalším porodu rozhodně chci, aby tam byl se mnou a aby on byl ten, který bude naše dítě držet jako první. Protože to dítě je naše rodina. A rodina jsme my.

_tip_