Vždycky když začnu být vzteklá na děti, rozbliká se mi kontrolka, že něco ve mně je v nerovnováze.
Sdílej článek
První část článku
Jsme podivná civilizace. Nedivím se, že čím dál víc lidí volí návrat k tradičnímu způsobu života. Skupují pole a pozemky, začínají hospodařit a vyrábět homemade produkty. Chovat aspoň slepice. Protože najít rovnováhu ve standardním rodinném městském životě je oříšek. Život s dětmi bez přístupu na zahradu je úplná pošetilost. Místo zahrady, kde můžou děti rozvíjet tvůrčí fantazii a vynalézavost, schopnost pečovat o své okolí a později sklízet plody svého přičinění, jim dáváme jako substitut hřiště – strukturované objekty s konkrétním předurčením, které ještě ke všemu jasně vybízejí k porovnávání a téměř zakazují vybočení z normy či jakoukoliv originalitu v jejich využívání. Život ve městě bez životadárných povinností, bez kontaktu s přirozeným řádem věcí, je život náročný. Průměrná máma dvou malých dětí v nástrahách velkoměsta je v dosažení vyrovnanosti, která jediná dokáže vyhladit vzteklé výbuchy, poměrně bez šance. (I když – a to je vážně dobrá zpráva – těch vyrovnanějších je čím dál víc! Snažím se přijít jejich tajemství na kloub a pak se s vámi o to podělím…)
Zkrátka je úplně přirozené, že nám občas rupnou nervy a jsme na své děti vzteklé. Vztek je přirozený, ať jsme kdekoli a máme ho na kohokoli. Vždycky nastaví zrcadlo naší vnitřní nepohodě. Jde jen o to naučit se ho zpracovat a zkrotit. Přetvořit ho ve změnu. Namísto mnohasměrné agresivity poslat jeho energii směrem ke konstruktivnímu řešení. Vztek může být hybná síla.
Pokud jste dočetli až sem, teď vás nejspíš definitivně zklamu: nemám naprosto žádnou originální radu, jak s výbuchy vzteku zatočit. Ani jistotu, že to každý dokáže. Nevím, jak opravdu účinně eliminovat vzteklé výlevy ani sama u sebe. Ale neúnavně na tom pracuju. Vím, že funguje spát, dobře jíst a dodržovat psychickou hygienu, ideálně i fyzickou. Protože pak jde všechno lépe a děti to dokáží ocenit: „Tati, mámu dnes ani jednou nechytla vzteklina! Chápeš to?“ Vím, že je internet plný technik a rad odborníků a webinářů, jak zatočit s čímkoli. Máme, kam se obrátit. Některé fungují více, jiné méně. Překvapivě je to individuální. Jedno pravidlo ale mají společné – nebičovat se, když se vztek rozlije a zasáhne ty nejbližší. Je přirozené, že jsme ho plní. Máme k tomu hromadu důvodů.
To ano! Ale samozřejmě, že není v pořádku vybíjet si vztek na dětech. Ani manželovi. Na čemkoli živém. Je naše lidská povinnost se v tomhle směru rozvíjet, kultivovat a hledat řešení. Dopomoci sám sobě k tomu, abychom vztek a hněv dokázali mít pod kontrolou. Abychom jím neubližovali nikomu. A už vůbec ne vlastním dětem.
Každý má jinou cestu, kudy na vztek. Musíme chtít. Naučit se schopnosti reflexe. A pak hledat a najít.
Ale víte, co mi při odklánění vzteklých výlevů od dětí pomáhá zaručeně?
Dočíst se v základních psychologických učebnicích o dětském vývoji o tom, že děti jsou jen děti. Že nemají možnost pochopit a pobrat vše, co po nich chceme. Že zdaleka nemůžou pochopit všechno, co si myslíme, že pochopily. I když jsou chytré jako opice. Že mají jen malé nožičky, a proto neumí tak spěchat, a ručičky, takže občas něco rozbijí, a hlavičky, proto se pořád ptají a komplikují řadu situací a proto nerozumí věcem, které se dějí, hlavou, ale rozumí jim nejdříve srdcem! Ta jejich srdce, to je zázrak! Srdce mají tak veliká, že se do nich vejde rozlehlé moře lásky. A taky umí odpouštět, i kdejaké naše vzteky.
Ale bez té lásky, bez té to nejde nikdy, to je jasné. Ani bez lásky a shovívavosti k sobě a ke svým vztekům.
