Znáte to, člověk míní a Bůh mění… Už zase není něco tak, jak jste si naplánovali. Ano, může vás to oprávněně rozčílit. Můžete se vztekat. Anebo to tentokrát můžete vzít JINAK.
Sdílej článek
Každý den se nám k novým začátkům naskýtá nespočet příležitostí: v reakcích na to, že jdou věci JINAK, než jsme chtěli, v řešení konfliktů, při výměně názorů… Ale třeba i v odvěkých sporech s mámou nebo tchyní se dá ledasco vylepšit: Ona to vidí JINAK. Já to vidím JINAK. To ale ještě nemusí být hrůza. (Hrůzu z toho dělají za léta nahromaděné emoce.) Vždyť je to základní charakterová vlastnost života.
Když člověk nelpí apriori na svém, poslechne si protinázor, nechá si nabídnout JINÝ pohled a na chviličku se jím nechá vést, zváží, co mu přináší a nepřináší, a teprve pak celou situaci vyhodnotí, lehčeji dojde ke komunikačnímu úspěchu.
Je přirozené, když to ostatní vidí JINAK. Už jen samotný proces vyslechnutí rozdílného názoru působí jako balzám. (Běžně nedojde ani k téhle zásadní vstřícnosti. Už samotný závan nesouhlasu funguje hůř než nášlapná mina…)
A v neposlední řadě: když my se někam posuneme a zareagujeme JINAK než rozčílením, běsněním, cholerickým výbuchem, zklamáním, jedovatostí apod., zachováme se tak trochu nečekaně, JINAK než obvykle, můžeme tím inspirovat druhé. Třeba i oni to příště uvidí a zkusí JINAK! (Než tak, jak nás doteď rozpalovalo do ruda.)
A na závěr – jen aby nedošlo k mýlce – nemusíte souhlasit! Nemusíte si rozumět! Nemusíte dokonce najít ani žádný kompromis, natož společnou řeč. Můžete spolu jasně nesouhlasit. Je normální mít odlišný názor. Ale můžete to prostě vzít jako holý fakt oproštěný od běsnění.
A co mi to nabízí?
Jak by se nám žilo, kdybychom ke všemu přistupovali s tím, že máme sice nějaký plán a představu, orientační jistotu, ale zároveň je nám jasné, že to všechno může být JINAK? A co kdybychom, až se to skutečně stane JINAK, zůstali přirozeně prosti vzteku a hledání viníků a naopak otevření dalšímu vývoji? „Aha, takže je to JINAK, než jsem si myslela. To je mi líto. Hm… co mi teď tahle nově vzniklá situace nabízí JINÉHO? Jaké pole se mi touto změnou otevírá?“
Čím více se učíme plánovat, tím více potřebujeme přijmout fakt, že se věci mohou vyvinout zcela JINAK. Plán a představa jsou mocní. Na začátku každé velké věci člověkem konané stojí plán nebo představa. Dokáží se životem dělat divy. Divy nepopsatelných rozměrů. Pomoci nám. Ale stejně tak nás změna plánu nebo nenaplnění představ může na dlouhá léta zastavit. Zcela paralyzovat. Zkrátka, plán a představa může být dobrý sluha, ale zlý pán…
Kdo umí plánovat a cílevědomě vést cesty k vytyčenému cíli, a k tomu dokáže přijmout změny s lehkostí a vědoucí moudrostí ve stylu: „Jo aha! Já šel tam, protože jsem chtěl to. Ale dovedlo mě to sem. Je to JINAK! Co mi tahle situace nabízí?“, má podle mě takříkajíc vyhráno.
Nejspíš to nakonec bude jako se vším ostatním: člověk plánuje a Bůh se směje, člověk míní a Bůh (nebo třeba Tom a Jerry, to je fuk) mění, zkrátka původní představa a změna jdou spolu dál, ruku v ruce, v jakési rovnováze, okem neviditelné.
Nedá se napsat obecnější úvaha, než co jsem teď tady kostrbatě vyšvihla. Původně jsem chtěla být konkrétní a psát trošku JINÝM směrem. Ale je to JINAK. Myšlenkové pochody mě dovedly JINAM, než bylo v plánu.
Teď se můžu rozhodnout: budu vzteklá, že se mi to nepovedlo, všechno smažu a začnu znovu? Nebo si můžu připustit, že je to JINAK, než jsem chtěla, a zapřemýšlet, co mi tahle neplánovaná, nečekaná forma nabízí. Třeba si to po sobě můžu ještě párkrát přečíst a některé odstavce formulovat JINAK. A nebo se s někým poradit. (Pauza. Nevím. Tápu.)
Aaaa… mám ještě JINÝ nápad. Pro tuto chvíli, kdy zároveň píšu, periferně čtu dětem Pošťáka Myšáka a zároveň odbíhám míchat zeleninu, přičemž pokukuju po hodinkách, abychom nepřišli pozdě k lékaři, počítač odkládám a článek O jinakostech dokončím někdy JINDY. (Můžu se pokusit si čas pro jeho přepsání naplánovat. Ale je možné, že to bude JINAK. A já to beru. Tak zatím čau!)
O pár dnů později:
Pošlu vám to nezměněné. Je to JINÉ než to, co většinou píšu. Ale třeba to někomu něco přesto dá.
A úplně na závěr krátká douška: Samozřejmě! Ano! Existuje jasná přímá úměra v žebříčku JINAKOSTÍ. Výše jsem obecná a měla jsem na mysli spíše otázky každodenností a běžných vztahů. Ne těch velkých životních „JINAK“, z kterých máme obavy a modlíme se, ať nenastanou. Čím vyšší míra sázky, tím je těžší a bolavější změny přijmout a pídit se po tom, co nám nabízí.
Ale v zásadě vycházím z toho, že všechno v životě má své místo (i když je to JINAK). A přestože to v tuto chvíli nevidíme, protože jsme to chtěli JINAK, tak to JINAK, které se právě děje, má v horizontu celého života své nezastupitelné místo. A co teprve v souvislostech životů více generací…
