Dětská rádia na Pigy.cz

Na pokračování: Smrt na prahu I.

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Kde začít? Zalykám se potřebou vylíčit vám všechno. Ale nejen tak obyčejně nebo zběžně. (I když o běhu a rychlosti to dnes bude taky.) Ale potřebuju jít do hloubky. Popsat to dlouze. Od píky.
Straším vás? Radši to rovnou zabalte. Tentokrát budeme totiž truchlit. Dlouze truchlit.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Chtěla bych vás nechat poznat každou chvilku jejího krásného života. Chtěla bych, abyste na vlastní kůži ochutnali radost a štěstí, které kolem sebe energickými projevy šířila. Třeba bušením ocasu do dveří, až málem popraskala skleněná výplň. Nebo do zdi, až lítala omítka. Chtěla bych vám vyprávět celý její příběh. Protože je to příběh lásky.
Ale nejde to. Zalykám se totiž i bolestí. Ten příběh už se dopsal. Dál už budou chodit jen láskyplné vzpomínky.

Za posledních pár dní jsem pochopila, co v praxi znamená pojem „svírá se hrdlo žalem“. Je to zcela fyzický stav. Nedá se při něm mluvit, polykat. V krku je jako při angíně, oči pálí jako při zánětu spojivek a hlava třeští jak po dvou litrech vína.

Teď – na minutu přesně – je to týden, co mi v náručí navždy usnula naše Ebi. A já o tom rozhodla.

Vyznání lásky

Kámoška. Parťák. Člen rodiny. Pašák. Milovnice života a olizování rozespalých tváří. Neúnavný sparing partner všech pohybových aktivit. Neúspěšný lovec myší. Marná pronásledovatelka srn. Byla tady pořád. Každou vteřinu. Ve dne v noci. V dobrém, ve zlém. Ale z jejího dílu jen v dobrém.

Věrná. Důvěřivá. Bezmezně milující. Vděčná.

Nalezená na krajnici. Autem přejetá. Složitě operovaná. Složitě zrehabilitovaná. (Našla mi ji kamarádka po pár sklenkách na stránce Štěně v nouzi.) Původním zachráncem do mých rukou svěřená. Převezená přes celou republiku vlakem do Prahy – čtyři hodiny neviditelná v batohu pod stolečkem. Šokovaná velkoměstem. Vše vyvrcholilo jejím rituálním útěkem v Letenských sadech hned v první hodině našeho pražského soužití.

A já z ní byla náš první společný den úplně zoufalá. Vždycky jsem chtěla velkého psa. (Syndrom lidí, co mají malé psy v dětství?) Ale psa Maxipsa! Takového, co se mnou bude schopen žít můj běžný, zběsilý život a bude ho žít rád! Metrem přes půl Prahy a cestou mi vykládat fóry, dlouhou procházkou do divadla a cestou koupit svačinu, v divadle na zkoušce nerušit, ležet a číst si noviny, v tramvaji z divadla mi nahazovat text, courat po městě a parcích a kecat o životě, večer do baru a balit kluky, v noci z baru a neztratit se, ráno běhat, počkat kdekoli a klidně i dlouho– před zdravotním střediskem, poštou i obchodem, odpoledne prospat a na víkend na kola (a umět pravidla silničního provozu) nebo na běžky (a ctít stopu) nebo na týden na přechod hor a nést si svůj batůžek se žrádlem… Rozhodně jsem nechtěla čoklinu úplně vyjevenou ze zahoukání městské sirény. Rozhodla jsem se ji vrátit pěkně zpátky do kotce na vesnici, kde byla doteď zvyklá.

Byla neděle. A ve středu si ji měl původní majitel převzít zpět.

V pondělí ráno jsem normálně vstala. Ale od tohohle rána na dalších sedm let většina mých rán přestala být normální. (Pokud se teda neříká „normální“ ránu, kdy na vás do postele skočí dvacetikilový miláček a provede vám mohutnou ranní hygienu v podobě nezkrotného příboje lásky, plného vděčnosti zhmotněné v důkladném umytí celého obličeje.) Po ranní toaletě se se mnou distingovaně nasnídala (s tlamou otevřenou dokořán připravená v pohotovostní poloze pod stolem), rozjíveně vyluxovala (ale nebylo co), trpělivě přihlížela výběru sportovního outfitu (s lehce zmučeným výrazem smíšeným s neovladatelným těšením), pak se mnou spořádaně uběhla půlmaraton (a já ho díky ní konečně uběhla taky a v přijatelném čase), sebevědomě nastoupila na eskalátor (který se v její spanilé společnosti stal o fous zábavnější nutností), na zkoušce moudře ležela pod jevištěm a sofistikovaně mlčela, kdežto o pauzách střelhbitě vycítila svou příležitost a zhostila se svého údělu s nonšalantní důsledností: nosila k aportu pivní tácky, hlavičky od sirek nebo třeba kuličky z divadelních textů a rozveselovala herecký soubor. A tak to šlo dál. Každý další den ještě o něco radostnější, zábavnější a zamilovanější. Prostě si mě získala. Zapadla do mého života (a já do jejího) a ke všemu se zdálo, že je se mnou úplně šťastná (a já s ní). Velmi rychle jsem si zvykla na tu nálož projevů lásky (někdy až k prokousnuté bundě), mazlení, blízkosti. A tak se mnou zůstala.

A já s ní. Byly jsme spolu pořád. Naučila jsem se myslet za nás obě. Za sebe a svou fenku. Kam jdu já, tam jde ona, kam nesmí pes, tam nejdu já. Nebo počká, což uměla s přehledem.

Postupně si ji zamilovávali všichni blízcí. I dospělí, co nemají rádi psy, i děti, co se psů bojí. A když se narodily děti nám, zamilovala si ona je. Pěkně si je oblízala, když přijely z porodnice, a byly její. A když děti vyrostly, byla zase jejich ona. Od chvíle, kdy začaly mluvit, mezi členy rodiny vždycky vyjmenovaly i ji. Když byla s námi, nebály se. Když byla s nimi, nebála jsem se já. Třeba je vteřinu nechat před vchodem do obchodu, nebo na okamžik samotné v autě.

Byla iniciátorem poznávacích výletů, každý den nás chtě nechtě nehledě na kvalitu počasí dohnala k několikahodinovému pobytu venku. Ale uměla nám ty venkovní útrpné toulky za každou cenu zaslouženě vynahradit! Ten fantastický relax! Když vás večer u filmu nechá drbat své hebké psí uši. To její odfouknutí, když se konečně uvelebila k odpočinku, hluboce inspirovalo! Hned si zatoužíte taky odfouknout a nechat už starosti starostmi…

…To její ňuftání, šťouchání čenichem (když něco chtěla), čenichání dole pode dveřmi (když se blížil někdo vítaný), nasávání pachů (když šel kolem někdo neznámý), výhružné vrčení (když vyhodnotila zaručené nebezpečí), euforické kňukání (když se schylovalo k procházce a že se k ní někdy schylovalo i několik hodin), radostné kousání do vodítka (když jsme se konečně přibližovali po nekonečně dlouhých vteřinách zpět ke kandelábru, kde byla uvázaná), přední packa ve vzduchu (před tím než vyletěl míček do kýžených dálav), poštěkávání (když ten odpal aportu trval moc dlouho), moudrost v očích a hlava na stranu (když bylo třeba prošetřit nějakou detektivní zápletku ohledně mizejícího aportu), zkamenění (když bylo třeba důkladně, ale navýsost opatrně prozkoumat podezřelost, třeba odlesk dětské sponky na zdi)…

Ty neskutečně vykroucené polohy pro spaní (všechny packy ve vzduchu propletené k nerozmotání a hlava zvrácená mezi čtyři polštáře) nebo chlazení se v dětských vaničkách (lavorech, loužích, stokách – velikosti titěrné, barvy a pachy vody roztodivné), úprky za zajíci, veverkami a srnami (nikdy se nezatoulala a nikdy nikoho nechytila – to už jsem říkala, já vím), desítka bravurně zvládnutých povelů (včetně nesmyslů typu kolečko, tancuj, high five), dychtivé vyskakování z tramvaje (při zastávkách sousedících s Letnou), nedočkavé kolové tance v autě (při příjezdu na chatu, do Stromovky nebo k dědovi), luxovala po dětech (což mi kdejaká máma dost záviděla), hrozně se bála rachejtlí (v tom se jasně projevovala její moudrost), nechtěla si nechat utírat packy (v tom si rozuměla s dětmi), skvěle skákala do vody (našla si odrazový můstek a vymrštila se tak přehnaně energicky, až jí zadní nohy předběhly přední a tím vyletěla jen do výšky, nikoli do dálky, a žuchla s mohutným žbluňk těsně pod můstek), nikdy nežrala, když byla sama doma (Bobísek! To je přece tak dojemný!) a na rozloučenou při odjezdu z dovolených v přírodě se děsně ráda vyválela v nelibě vonících objektech (za to jsem ji párkrát málem zabila a jednou skutečně odvezla před vrata útulku…).

Pořád byla jako štěně, až do posledních minut, až do posledního dechu (doslova) nás neúnavně otravovala s aportem. A když nebyl po ruce balon ani klacek, stačil jí třeba list nebo tříska… A pak večer, když byla unavená, byla ten největší mazel a vrněla jak kočka… Vůbec byla záhadná: nikdy jsme nikde nepotkali psa, který by jí byl podobný. Její původ zůstal neobjasněn. Belgický ovčák říznutý čímsi. Možná stafordem? Ale kdo ví…

Tolikrát jsem jí plakala do kožichu.
Tolikrát mě zachránila před zhroucením.
Tolikrát mě rozesmála.
Tolikrát bezmezně potěšila.
Několikrát taky rozčílila doběla.
Hodněkrát jsem ji plácla a nadávala jí a vztekala se s ní.
Tolik nocí spala hned vedle mě…
Tak. Mohla bych psát dál. Donekonečna.
Ale nic není nekonečné. Nebo?
Třeba duše?
Fyzický život nekonečný rozhodně není.
Protože je to už týden, co tu Ebi není.

„Mami, a kdy se zase vrátí Ebi? Kde vůbec je?“ ptala se má čtyřletá dcera dneska ráno.
„Ta už se přece nevrátí, broučku! Umřela. To znamená, že už se k nám její tělíčko nevrátí nikdy.“
Chvilku přemítá. Je toho na ni za poslední týdny hodně. A pak řekne jen: „Aha,“ a jde si po svých. Jasné. Prosté „aha“. Za chvíli důrazně prohlásí: „Mami, já vím, kde je. Už je doma! Ale s babičkou. Přece se vrátila!“ Koukám na ni jako puk, netuším, o čem mluví. „Jak doma? Kam se vrátila?“ a chystám se jí znova trpělivě vysvětlovat, že doma opravdu není, protože stejně jako prababička před týdnem umřela. „Mami, ty nic nechápeš! No přece v psím nebi je! Zpátky doma přece! S babičkou přece, mami!“

Neříkám nic. Nevím, co říct. Přeju si, aby vůbec bylo nějaké nebe. Nejlépe psí i lidské dohromady. Přeju si, abychom se tam všichni opět setkali.

Protože být bez ní bolí. Jak pes.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor