Když jsem byla těhotná, měla jsem jasné představy, co a jak budu se svým dítětem dělat. Věděla jsem, co dělat nechci a taky jsem byla přesvědčená, že budu skvělá matka. Na své miminko jsem se přeci tolik těšila a milovala ho od prvního okamžiku, kdy jsem se o jeho existenci dozvěděla. Jak by to tedy mohlo být jinak, než zalité sluncem?
Sdílej článek
A pak přišla realita
Po narození miminka jsem se nejdřív potřebovala dát do formy já. Jak fyzicky, tak psychicky, protože ty hormonální změny se mnou, stejně jako s každou maminkou, pořádně zamávaly. Nicméně, miminko bylo úžasné a nejlepší na světě. Mazlit se, prohlížet si ho dlouhé hodiny, chovat, konejšit. Byť unavená, tak nejšťastnější. Miminko rostlo a začalo se víc a víc projevovat.
Stále častěji jsem se slyšela říkat „ne“. Nechoď tam, nejez to, neber to, netahej pejska za uši… přesto jsme to zvládaly velmi dobře, alespoň myslím. Byly jsme spolu většinu času, dcera chodila do školky minimálně, byly jsme venku, tvořily různé výrobky, hrály si, četly.
Proč si nepořídit další dítě, když jde všechno tak dobře a ta miminka jsou tak roztomilá. Dceři byly čtyři roky, když se jí narodil bráška. Nejdříve dostala zápal plic – jsem přesvědčená, že zafungovala psychosomatika, potom začala být vzteklá, plačtivá, nešťastná, ukřičená. Do té doby se takto neprojevovala. Teď si vyžadovala pozornost, jak jenom uměla. Na tu konkurenci nebyla připravená. Já byla unavená, miminko mělo hodně potřeb, ale dcera taky.
Slyšela jsem se křičet
Vždycky jsem byla trpělivá, klidná a téměř jsem nezakřičela. V tomto období to začalo být jinak. Asi jsem vše zvládala stejně jako většina maminek. Všechny, které mají více jak jedno dítě, jsou někdy nervózní a občas situaci nezvládnou, jak by si přály. Jenže žádná nechce být nepříjemná na své milované děti. Moje holčička vyrostla, blížily se sedmé narozeniny a já přemýšlela, kam se ty tři roky ztratily. Věděla jsem, že se chovám často tak, jak nechci. Moje dcera je velmi citlivá, potřebuje obrovské množství pozornosti a lásky. Někdy chce, abychom s ní jednali jako s miminkem. Jindy mám já různé nároky a očekávání, ale realita je jiná a vždy si musím uvědomit, že ona není já a že je potřeba s ní jednat jako s autonomní osobností, kterou jsem z ní přeci chtěla vychovat.
Tlak okolí
Může být náročné pracovat s tím, že dítě je jiný osobnostní typ než rodič. Z toho vznikají třecí plochy už v dětství, co teprve v pubertě. A pak jsou zde další matky všude kolem a taky internet. Každá maminka má nějaký názor, co a jak je nejlepší a mnoho z nich rádo poradí. Navíc každá má jinou zkušenost, protože jejich dítě a prostředí je jiné. Moje rada je – vyberte si z toho to, co je pro vás užitečné, ostatní zapomeňte, nebo rovnou neposlouchejte. Klidně řekněte, že o cizí názor nestojíte. Je-li to vaše kamarádka, pochopí to. U ostatních je to stejně jedno. Sama se snažím k ničemu nevyjadřovat a pokud nejsem tázána, tak neradit. Co se internetu týče, je to jen o pevné vůli. Každý ví, že je někdy lepší rady a hlavně diskuze nepročítat. Nebo si z nich dobře vybírat. Pokud se do nich ponoříte příliš, může to vést k ještě větší frustraci.
Jak z toho ven
Každý večer si rekapituluji celý den. Co bylo fajn, co by se opakovat nemělo a co nesmí. Někdy jsem smutná z toho, co se mi nepodařilo a pak si dávám předsevzetí na další dny. A znovu a pořád.
Pomáhá mi den zhodnotit společně s dcerou, říct si několik věcí, které byly pro obě příjemné a několik opačných. Taky se umím omluvit, když udělám chybu.
Snažím se trávit s dětmi čas kvalitně, aktivně a s plnou pozorností. Vztahy to určitě posiluje. Například si intenzivně třeba půl hodiny hrát s oblíbenou hračkou a nenechat se rozptylovat například mobilním telefonem. Nebo vyrazit do přírody. Jiné prostředí než to domácí nám taky pomáhá.
Pár tipů na závěr
- Plánujte společné aktivity. Udělejte si čas na společné aktivity jako rodina. To může být cokoli od venkovních her a sportů po kreativní projekty uvnitř.
- Komunikujte o zájmech dětí i vašich. Věnujte pozornost tomu, co zajímá vaše děti a aktivně se na to ptejte. Dávejte jim prostor vyjádřit své pocity a myšlenky. Můžete spolu prozkoumat jejich zájmy a koníčky, což povede k novým zážitkům a dobrodružstvím. Sdělujte i své potřeby. Děti na to příliš nereflektují, ale je dobré, aby vnímaly, že ve skupině (jakékoliv) není vše podle nich.
- Podporujte jejich zvídavost. Berte děti na výlety do muzeí, knihoven, přírody nebo jiných míst, kde se mohou učit nové věci a objevovat svět kolem sebe. Buďte otevření novým zážitkům a aktivitám. Opět buďte přítomni. Například potomky méně foťte, ale více zážitky prožívejte.
- Travte společný čas bez technologií. Nastavte čas bez telefonů a tabletů a věnujte se společným aktivitám, jako je hraní her, čtení knih nebo společné vaření.
- Vytvořte tradiční rituály. Zavedení rodinných rituálů, jako jsou pravidelné rodinné večeře nebo víkendové výlety, může posílit pouta a vytvořit příjemné vzpomínky.
Žádná matka není superžena. Jsme jenom lidi a někdy jsme na sebe příliš přísné. Není to o dokonalosti, ale o naší přítomnosti a lásce. Všichni děláme věci tak, jak nejlépe umíme. Chyb se stejně dopustíme, jde jenom o to, aby nebyly příliš fatální. Pokud nás děti nechápou nyní, věřím, že nebudou tak přísné, jakmile se jim narodí děti vlastní.
