Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
40 plus 2
Všechny poslíčky, tvrdnutí, pocity na rozpadnutí, roztahování, klesání hlavičky – pocitově až mezi nohy – během Vánoc ustaly. Úplně. Před týdnem jsem byla na časové ose směrem k porodu mnohem blíž. Pak nastal záhadný bod zlomu. Všechno se zpomalilo, posléze zastavilo úplně. A teď jsem asi vykročila blbým směrem a slehnutí se naopak vzdaluju. Těhotná budu zřejmě věčně.
V noci mě budily znepokojivé křeče. Škubavá bolest vystřelovala po stranách dělohy až do slabin. Dostala jsem strach, že něco není v pořádku. V hlavě mi zabušilo na poplach, tohle neznačí nic dobrého. Pohltil mě strach.
Spánek utekl kolem druhé a byl pro dnešek definitivně fuč. Sledovala jsem podivné tlaky a zvažovala, zda být v klidu, nebo poklidně vyjet na pohotovost, nebo dokonce hystericky volat rychlou. Ve chvíli nejvyšší slabosti na mě dolehla i obava z porodních bolestí. Nečekané přepadení. Hrůza! Že je nezvládnu. Že to bude strašně bolet. Že budu škemrat o sekci.
Ležím v posteli a potím si pod sebe soukromé jezírko. Myšlenky v hlavě víří rychlostí tornáda. Nedokážu je zastavit. Co bude? Co se to děje teď? Co mám dělat? A vůbec, proč jsem se už dávno na císaře neobjednala? Bylo by jasné, kdy se dítě narodí, neměla bych žádné stresy z čekání a přenášení…
Ano! Místo zalykání se hrůzou už bych minimálně týden ňuňala a ťuťala…
Už to opravdu hrozně moc chci, objímat a mazlit a být zpátky v téhle posteli: s miminem, ale bez strachu a kaluže potu, která mi lepí košili na záda. Brrr. Raději jsem se přesunula do vany a tišila svůj strašidelný splín teplou vodou.
Sprchovala jsem bolavá místa silným proudem, masírovala a pomalu, ale opravdu velmi pozvolna, jsem se navracela z ošklivého výletu zpět do své ženské síly. Znovu jsem nabyla jistoty, že přirozeně započatý porod je pro dítě opravdu důležitý a že chci trpělivě čekat a nezasahovat do procesu zrození. Jak se zklidnily myšlenky, zklidnily se i bolesti.
V pět ráno jsem si dala kafe a děti do školky budila s úsměvem. Oblečená, nalíčená (probdělá noc si vyžádala svou daň), nasnídaná, ale především s nachystaným jídlem na celý den pro všechny rodinné příslušníky. Koukali na mě jako sůvy z nudlí. Do jednoho. To se ještě nestalo, aby byla máma po ránu tak přehnaně výkonná. Úporně výkonná. Nejvíc nedůvěřivě si přeměřovaly svačiny, které vypadaly jak z reklamy na vyváženou stravu. Rozumím. Bály se, že „mamá“ hráblo a servíruje atrapy. Jaksi do našeho domova svou pompézností nezapadaly. Někde jsem se zkrátka musela realizovat a vyvážit noční běsy.
Na kontrolu jsem šla se staženou prdkou…
…ale natočili mi ukázkové monitory, a i UTZ byl přesvědčivě v pořádku. Není důvod k pražádnému znepokojení, vše viditelné je v řádu věcí. Neviditelné zůstává dál skryto. V záři denního světla můra vybledla.
Pokud se porod nerozjede, další kontrola koncem týdne.
Odpoledne jsem zašla na předporodní masáž. Dule jsem vyklopila všechna svá trápení. A pak, o kilo strachů lehčí, jsem usnula při uvolňování pánve. Ooo! Taková slast. Třešinkou na dortu se stalo její doporučení, ať dělám vše, na co mám chuť. A já mám chuť užít si svobodný večer bez dětí. S filmem. S vínem. A pak spát a spát bez nutkavých myšlenek na porod.
Takže jakmile děti usnuly, já jsem před zraky totálně šokovaného muže zavolala taxi a odfrčela na mejdan ke kamarádce porodní bábě. Měly jsme se přesně tak, jak jsem si vysnila: víno a film a jako bonus jsme stihly probrat všechna mysteria života. Všední ženská témata. Věděli jste třeba, že když vám před porodem nalévá víno porodní bába, tak to miminku neva? Smály jsme se, až se za břicho popadaly. Ona za normální, já za gigantické. Večírek se protáhl do hluboké noci. A když jsem nad ránem dorazila domů, usnula jsem jako nemluvně s úplně lehkou hlavou. Mise splněna.
Manžel čučel ještě přesvědčivěji, než když jsem odjížděla, a stejně vlastním očím neuvěřil. Odvykl si, chlapec! Úplně zapomněl, že i já můžu někdy v noci nebýt doma nebo přijet s nachovou pusou od vína. Chichi. Raději nic nekomentoval. Konečně, dámy v očekávání mají různé rozmary. Škoda, že to pochopil až na samý konec mé těhotenské kariéry.
_tip_
