Hlava v šestinedělí je ještě vypnutější než v třetím trimestru. Říkáte si, už to víc nejde? Ale jde. Taky mě to zaskočilo. Čím víc se zavře hlava, tím víc se díkybohu otevře srdce…
Sdílej článek
První díl, Druhý díl, Třetí díl, Čtvrtý díl
A moje musí být otevřené nejméně třikrát…
Hned, jak jsem uspokojila základní potřeby (přivinula mimino, začala kojit, utišila dvoudenní hlad, došla si na velkou a skutečně uvěřila, že jsme porod oba přežili), zaplavil mě nehorázný stesk po starších dětech. Miláčkové moji! Tolik mi chybí. Už jsou příliš dlouho bez mámy. Cítila jsem najednou, jak širokou mám náruč. Vejdou se do ní všichni tři. Díky tomu padlo jasné rozhodnutí: zítra jedeme na reverz domů.
Doktoři časný odchod nedoporučili, ale ani nezakázali. A moje veškeré pochybnosti umlčel pádný argument, že kdyby něco, pohotovost máme kousek od domova. Ráno po vizitě jsem svižně sbalila, miminečko prvně navázala do šátku, a po podpisu tisíců lejster a dojemném loučení s celým oddělením jsme opustili první nemocnici, kde mi bylo skutečně dobře.
Cesta domů utekla rychle. Čas si totiž dělá, co chce. Je pánem mnoha tváří. Čas škodolibý, vyměřený, čas nevypočitatelný, konečný i nekonečný, čas neúprosný. Hned po porodu se setřou hranice mezi dnem a nocí, jedno splývá s druhým, den popírá noc, noc překrývá den. Miminku je už několik hodin, už den, dva, teprve týden, už deset dní, teprve… záhada. Zůstanou jen otisky, odlitky, odlesky. Z prvních týdnů mé prvorozené si pamatuju zpěv ptáků kolem čtvrté, páté ranní, přerod tmy v dlouhá svítání. Druhé šestinedělí charakterizuje tiché bezčasí kolem půlnoci a tikající chvění starožitných hodinek. Dny současné objímá teplo, které drží postel, zatímco se jde brzy ráno přebalovat do koupelny a pak zpátky chladnou chodbou, zkusit polapit spánek mizící do vzduchoprázdna.
Příjezd domů byl víc než intenzivní. Celá rodina poprvé spolu. Shledání, které začíná na to největší S: setkání se staršími potomky po strašně dlouhé době a setkání sourozenců. Šok. Zmatenost. Teprve až v tu chvíli jim došlo, jak dlouhý čas odloučení máme za sebou. Zvědavost dětských očí na avízovaný zázrak. Touha jejich srdcí po vytouženém a očekávaném miminku. Nepředstavitelně silná vlna probuzené lásky a žárlivosti. Můžu přebalit? Můžu namazat? Můžu mu dát tyhle ponožtičky? Ne, já chci tyhle! Můžu ho vzít do náruče? Můžu mu dát pusinku sem a tam? Můžu? Mami? Můžu já? Ne, můžu já? Já chci to a já chci tamto. Já taky! Dvě malé maminky a milion velkých požadavků. Nevím, zda mám být dřív maximálně dojatá, nebo s nervama v koncích.
Naštěstí je tu manžel. Je po ruce. Klidný, chápavý, vlnolam, nárazník, hromosvod. Odvádí pozornost, ředí intenzitu. Disponuje množstvím jídla a nabídek na zábavný program. (A naštěstí je tu také vždycky někdo zvenku, kdo pomůže s praktickou stránkou věci: úklidem, nákupem, vývarem, protože nás s mužem péče o lidský faktor naší rodiny naprosto vytěžuje.)
Lepíme den po dni. Noc po noci. Rozlišuju mezi časem hluku (celá rodina je doma), mám oči navrch hlavy a obavy o novorozence zmítaného vlnami lásky, a časem ticha (děti ve školce, muž v práci), kdy mazlím miminko, kontempluju, koupu se ve vděku a těším se, až zase nastane čas hluku.
Čas hluku halasí a lomcuje. Šrumec. Všichni něco chtějí. Je třeba bedlivě vážit každý krok. Čí potřeby upřednostnit? Čí přání se naplní první a kdo počká? Občas nechce čekat nikdo, občas ani nemůže. Pak jde o kejhák. Učíme se čekat u nepočkatelného, učíme se za pochodu. Čas ticha léčí, uklidňuje, regeneruje, dodává sil pro čas hluku.
Rozměr štěstí, které se ukrývá v požehnání mít rodinu, mi zcela přirozeně v plné šíři zatím uniká. Ale už jen to, co ke mně dotéká, je zásadní. Koupu se v jiskřivé radosti a těším se z toho, co je, bude…
