Dětská rádia na Pigy.cz

Ucítit medvěda a zemřít, 2. díl

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Jsem v divočině. Daleko od civilizace. Strach mi svírá srdce a od nebezpečí mě dělí jen tenká látka stanu. V poryvech větru a hlasitého deště bylo zvenku těžké zaslechnout byť jen praskající větvičku. Už už jsem zavírala oči a snažila se nežádanou obavu vypustit, když se celá situace s hlubokým zamručením přímo u mé hlavy opakovala.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Teď už nebylo pochyb. Venku je zvíře. Čumákem mi ňuftá pod levé rameno, mručí a hlasitě čmuchá. Zalila mě vlna hrůzy. A hrůza se vystupňovala do obřích rozměrů, když mi došlo, že jsme v rámci útěku před deštěm naprosto porušily naše jediné a hlavní pravidlo, tedy pravidlo č.1. Nejenže jsme si do předsíňky stanu narvaly zbytek jídla v hrnci, ale také celou igelitovou tašku s jídlem a dokonce i pytel odpadků… To snad není možné! V duchu jsem proklela všechny zbrklosti světa, ale nikam mě to neposunulo.

Jakési obrovské zvíře pár centimetrů ode mě větří jídlo u mé hlavy a je to dozajista obrovský černý kanadský grizzly, který v místních lesích zmutoval do nadpozemské velikosti. A vlastně ho vůbec nezajímají odpadky, ale mladé české holky. Ve vteřině mi hlavou prolétly všechny dosud přečtené zprávy o lidech medvědy rozsápaných a bylo mi v tu chvíli jasné, že můj nebohý život se každým okamžikem tragicky završí, a je proto třeba urychleně přikročit k rozloučení.

Z Příručky mladého sviště jsem věděla, že sebemenší pohyb by nelítostnou šelmu mohl rozčílit a vyprovokovat k zběsilému útoku, a tak jsem se nejen nehýbala, ale také jsem už raději přestávala i dýchat. Jediné, čemu jsem nedokázala zabránit, bylo vehementní pocení, které mi v mém zbrusu novém péřovém spacáku během chvilky připravilo slanou lázeň. Zpočátku byla vyhřívaná, poté se dala cestou spíše arktického ražení.

Jak se říká, že naděje umírá poslední, tak je to pravda. Mohu to potvrdit. Ještě než jsem přistoupila k bilancování života, rozhodla jsem se alespoň náznakem bránit. V podstatě bez pohybu jsem vytáhla z kapsy batohu, co byl pod hlavou, kapesní nožík, neslyšně jej otevřela a položila si ho čepelí na prsa. Až tlapa vesmírného monstra pročísne jedním mohutným mávnutím náš stan, budu mít příležitost bodnout ho zespodu do srdce. A nebo sebe.
K jednomu jsem totiž došla poměrně záhy. Jak jsem si tak plnila a vyhřívala svůj malý slaný oceán, došla mi zásadní věc. Chci umřít první z celé party. Chci, aby mě medvěd rozsápal jako první. Nechci se dívat na žádného kamaráda, jak umírá. A zatímco mě bude medvěd porcovat, kamarádi získají alespoň nějaký čas k útěku. První modlitba, dá-li se tomu, co v mé paralyzované hlavě vznikalo, vůbec tak říct, tedy putovala tímto směrem: Pokud má dneska někdo zemřít, prosím, ať jsem první. Lehce sobecké. Kdybych bývala dotáhla myšlenku k dokonalosti, mohla jsem v tuto chvíli vyběhnout ze stanu a srdcervoucně zaječet: „Pojď si pro mě, medvěde, jsem tvá!“ a obětovat se. Místo toho jsem ležela zkamenělá s otevřeným švýcarákem na hrudi a dál potila hektolitry hrůzy. Škoda. Kdybych to na tomto místě bývala udělala, mohla jsem sobě i ostatním ušetřit hodiny dalšího strašení.

Čenichání bestie se mezitím zřetelně proměnilo v tahání odpadků z naší předsíňky a jejich roznášení po táboře. Zvíře dělalo takový rámus, že mi přišlo vážně divné, že to holky nevzbudilo. Ale nevzbudilo. Ani se nehnuly, jako by tam vlastně nebyly. Párkrát jsem měla tendenci říct něco jako: „Holky, spíte? Hele, kdybyste náhodou nespaly, tak jsem vám jen chtěla říct, že tady obchází medvěd. Je asi dost velkej, ale buďte v pohodě. Kdyby šel po nás, já se ráda obětuju. Takže klidně spěte dál, až přijdeme na řadu, tak vám řeknu.“ Nebo raději spíš něco jako: „Holky, nic se neděje, klidně spěte! Asi se nám o tom medvědovi všem třem jen zdá!“ Prostě cokoli, abych pročísla to brutální smrtelné ticho, ale všechny možnosti mi přišly hloupé. Nakonec jsem to nevydržela. Byla jsem až po uši namočená ve smrtelném rybníčku potu.

Sevřeným šepotem ze mě vypadla uskřípaná věta!: „Holky, nechci vůbec nic říkat, ale obchází tu medvěd!“ Reakce na tuto větu byla poměrně prudká a nečekaná. Hodně překvapivá a opět ničemu nepomohla. Jedna z holek jen procedila: „Tak nic neříkej a spi!“ a ta druhá se nezmohla ani na slovo. Místo toho se vehementně posadila, velmi zručně a úderně do sebe naklopila půl slivovice, kterou jsme si s sebou sbalili na celý týden pro všechny z nás, a pak si lehla prudce zpátky a dál se nehýbala ani nemluvila.

Zdálo se mi, že jsem v tom medvědím svrabu opravdu sama. Buď to holky neslyší a jen se nám to zdá, nebo se to zdá jen mně? Nebo už jsem ve snu? Nebo už možná v břiše medvěda? Mé další myšlenky vedly domů. K rodičům. K blízkým. A to mě opravdu rozplakalo. Nechci jim umřít, i když vím, že dnes už je to nevyhnutelné. Mami, tati! Miluju vás, promiňte…
Takhle jsem se rozloučila se všemi blízkými. Potěšilo mě, že mi nenaskočilo žádné: „Ach jo, tohle jsem nestihla, to mě mrzí…“ Ne! Naopak. V návalech smrtelné hrůzy mě zaplavoval vděk a radost za krásy života. Když jsem se rozloučila a poplakala si nad smutnou zprávou o vlastní smrti, začala jsem hledat cestu ven. Modlila jsem se ke Krakonošovi a bohům hor, ať nás ochraňují svými mocnými plášti, k andělům, ať nás vezmou pod svá křídla. V duchu jsem upletla ochranný kokon a umístila ho bezpečně kolem našeho stanu… Čáry máry pod kočáry, odpuzuji tě, medvědě, od naší výpravy…

Nevím, co zabralo. Jestli modlitby, představy, anebo skutečný rumunský Krakonoš mávl kouzelnou holí a přivolal si krvelačnou bestii zpět do mordoru fagarašského podzemí. Ale najednou se vše uklidnilo. Déšť ustal. Bouře ustala. Šramocení ustalo… skoro jakoby ani nebylo. Zvenku jen zazněl veselý hlas našeho zcestovalého kamaráda: „To snad není možné! Celá smečka! Roztahali to po celém táboře, takový bordel…“ a pak nějaké harašení, klid, ticho, vesmírně sladký klid.

Měla jsem chuť vstát a jít vylít ven svůj spacák, ale ještě pořád jsem nevěřila tomu zázraku, že žiju. Tak jsem si radši objednala sen o potápění a za svítání konečně usnula.

Ráno jsme se hodně pobavili. Svah všude kolem stanů byl poset odpadky, roztahaným jídlem a věcmi. Uklízeli jsme, sbírali, co zbylo a dávali dohromady ztráty. A s holkama jsme se hodně nasmály! Jasně že byly celou dobu vzhůru! Každá si potila smrtelný strach ze zabijáka medvěda do svého spacáku, odhodlaná za ostatní umřít. Až náš zkušený kamarád otevřel v klidu vlez do svého stanu o pár desítek metrů dál od nás a podíval se, co se to tam v bouři děje. Zjistil, že smečka psů nám devastuje zásoby, s přehledem, kameny a křikem je zahnal, a šel si zase lehnout. Snadné. Ale my ne. My se radši loučily se životem, než abychom se podívaly pravdě do očí.

Zbytek výpravy už byl pohoda. Sem tam nás ještě paralyzovala medvědí síla, jednou jsme dokonce raději změnili tábořiště, protože nás bylo víc, komu se u medvědího brlohu spát nechtělo, ale vlastně jsme medvěda nezahlédli ani zdáli. Ani jeho stín. Ani stopu a ani trus. Přesto jsem si z tohoto přechodu hor přivezla skutečný a opravdový zážitek setkání s medvědem. Sice tam fyzicky nebyl, ale to ve finále nehraje žádnou roli.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

Sdílej článek

Povězte nám svůj názor