Letní přechody hor pro mě dodnes zůstávají jedněmi z největších životních zážitků a nejhlubší studnicí poznání sebe sama. Metou, která nemá alternativu. Už jen o přípravách na takovou cestu by se daly psát tučné knížky. Hned první kapitola by se mohla jmenovat úderně: „Jak sbalit do batohu všechno, co v mnohdy extrémních podmínkách potřebujete k přežití tak, abyste ho nejen zvedli, ale také řadu dní a výškových metrů unesli.“
Sdílej článek
Dneska se s vychytávkami, které jsou lehké, funkční a vytuněné, roztrhl pytel – třeba v Praze v ulici Milady Horákové najdete obchod, který už od pohledu nese lehoučké jméno „Pod 7 kilo“.
Ale ještě před pár lety nic takového – v našich finančních možnostech – dostupného nebylo. Vycházeli jsme prostě z toho, co se doma zrovna našlo. Nebo u rodičů. Nebo známých. A často jsme si jezdili půjčovat věci přes půl republiky. To by mohla být další výživná kapitola: „Jak si sehnat funkční věci a neprocestovat přitom celý svět, respektive neutratit peníze ušetřené na cestu už na cestě za sháněním věcí a nepotřebovat při těch cestách za věcmi ty věci, které zrovna sháním“.
Prostě jsme museli zapojit hlavičky. Taková tvorba jídelníčku potrápí i zkušené horaly. Někdy jsme zaúkolovali i naše maminky. Třeba nasušili zeleninu do polévek, nastrouhaná sušená mrkev, celer a petržel skoro nic neváží a ve dvou tisících chutná líp než zrovna vytažená ze záhonu.
A jednu z posledních kapitol bych odvážně, provokativně a rebelsky pojmenovala: „Opravdu budete potřebovat tohle?“ A zrovna v téhle byste se dozvěděli věci. Že třeba stačí jeden příbor a plecháček do dvojice, pokud chcete vzít dítěti svačinu. A že stačí jen dvě trika na týden, pokud má mít dítě pleny. (Ano. Když jsem měla jen jedno dítě, přešli jsme Velkou Fatru. Nesla jsem ji v šátku na zádech. Pod šátkem velkou bederní brašnu a ještě jednu přes rameno. Dva dny pršelo. Ale o tom jsem vám dneska psát nechtěla.)
Sláva. Konečně mám vměstnáno. A k tomu zavařený mozek. Sbalené vše skutečně potřebné a vyházené vše skutečně nepotřebné… nebo ne?
Na závěr balicí eskapády se na mapníku usadí cestovní horečka. Radostné vzrušení a štěstí, bezmezné natěšení. Tak bezmezné, že si málokdo uvědomí, že součástí cestovního balíčku je i strach ze smrti a sama přítomná smrt. Ale kdo by na ni myslel… Přitom na cestách je jaksi hmatatelnější.
Cesta nočním vlakem v družné zábavě. Fotky upomínkové. Poslední kafe v civilizaci. Poslední návštěva toalety s tekoucí vodou. První nastoupané metry. Letmé výčitky, že jsem měla to rezervní spodní prádlo pravdu vyřadit, možná i ponožky, na týden mi stačí jedny, ať smrdí, jak smrdí. Tyhle hory to neurazí. Hovory pomalu utichají ve funění. Fórky zanikají v pohroužení do mezí vlastních schopností. Jak se člověk blíží k hranici vyčerpání, neustále se opticky vzdaluje. Tamhle za tím kamenem zkolabuju. Dobře, tak ne. Až tamhle za tím… A hele! Jsme nahoře!
S úlevou shazujeme batohy. Jsme přímo na hranici lesa. Pod námi se černají hlubiny hvozdů, nad námi už jen skalnaté výčnělky. Zdáli pozorujeme baču. Jeho stáda se vlní po pláních a plavně se k nám blíží. Nerozumíme jeho jazyku, ani on našemu. S úsměvem, ale i důrazností na nás cosi gestikuluje. Bezstarostně žvatláme. Ale v uších nám jedno slovo přesto výstražně zarezonuje. Protože ho známe. URSUS. Z legrace se ptáme, jestli opravdu tady! Pokyvuje hlavou na souhlas, ale stejně vehementně pokývá hlavou i na nabídnutý hlt pálenky, a tak se po chvíli to horory opředené slovo stane jen strašákem kdesi v mé fantazírující hlavě.
Stany musíme postavit daleko od sebe, přestože bereme za vděk i jen zdánlivým náznakem rovného terénu. Je ho tu krutý nedostatek. První večeře je výživná, všichni ochotně nabízí zásoby ze svých batohů. Naštěstí je vše dobře organizované. Máme mezi sebou zkušené horaly. Průvodce. Sedíme u ohně a dobře se bavíme. Občas někdo vytáhne strašidelné horské historky, některé se stáčí i na téma medvědů. Pálí mě jedna otázka. Ale v podstatě se ji bojím položit, protože mi pravděpodobně selže hlas nebo vyletí hrůzou do fistule nebo strachy zezelenám. Snad to ve světle ohně nebude tak znatelné, a tak to risknu: „Ale tady, když jsme takhle vysoko, medvědi už přece nejsou, že ne?“ Otázku položím co nejpevněji a jakoby nic. Kamarád, co prošel Kanadu a o medvědech ví své, sebejistě opáčí: „Proč by nebyli!? Jasně, že jsou! Ale my jsme na ně moc hluční! Základní a jediné pravidlo č.1 je nemít jídlo a odpadky u hlavy!“
Během vteřiny se kompletně vyměnilo počasí. Takhle to umí jen hory. Místo hvězd zlověstná mračna. Měsíc vcucla hlubina bouře. Zvedl se prudký vítr a spustil nepříjemný liják. Na to jsme tak úplně připraveni nebyli. Každý popadl, co měl po ruce, věci se nacpaly do předsíněk, uspěchané „Dobrou noc, zítra tu horu zlezeme!“ už jsme na sebe volali z velké zdálky a hlasy se lámaly v lomozu bouře. Zalezly jsme s holkama do spacáků, chvíli kecaly o životě a pak nás ukolébal bubnující déšť.
Přesně ve chvíli, kdy jsem se mámivě nořila do krajiny snů, jsem na své levé paži, která byla přilepená na vnitřní stěnu stanu, ucítila jakýsi čmuchavý tlak. Sny se mi naneštěstí jako mávnutím proutku nelítostně vypařily kamsi do nenávratna a na dlouhé další hodiny se ani náznakem nechtěly nechat přemluvit k návratu.
Zeširoka jsem otevřela oči a vytřeštěně zírala do naprosté tmy. To se mi muselo jen zdát. Srdce až v krku. Zběsilý tlukot. Nekonečné vteřiny. Co to bylo?
O mé bezesné noci, o porušených pravidlech č. 1 a bilancování na kraji propasti se dočtete v druhém díle článku.
