Dětská rádia na Pigy.cz

Věčné vyrovnávání I.

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Na tom, že je třeba všechno neustále vyvažovat, hledat rovnováhu, přistupovat na kompromisy a zlaté střední cesty, se pravděpodobně shodneme. U nás je to denní chléb, dokonce ještě před snídaní.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Už ve chvíli, kdy děti ráno otevřou oči, začíná ve vyrovnávání mistrovský přebor:

„Broučku, tak se přitul z týhle strany, ať se tam vejde i ségra!“

„Ne! Chci se s tebou pomazlit sama!“

„Jsem ráda, že máš o mě zájem. Ale jste dvě a obě se chcete přitulit! Tak buď napůl a nebo se prostřídáte?“

„Tak nejdřív já a potom ona? Šlo by to?“

Ale jo. Šlo by to. Nakonec by to přece jen nějak šlo. Akorát vždycky chvilku musíme debatovat, licitovat a hledat schůdnou cestu pro všechny strany. V tomto duchu se táhne celý den. Den za dnem, měsíce, roky. Pořád hledáme cesty, jak spolu žít, tvořit, pracovat, spolupracovat. Proces vyrovnávání začíná ve vztahu sám k sobě. Pak ve vztazích v úzkém rodinném kruhu. Pak v širším kontextu a ještě širším. A nakonec v celospolečenském. Jednotlivé sféry a vztahy na sebe narážejí. Ovlivňují se. Zrcadlí. Někdy splývají… Ale neustále vyrovnávat musíme ve všech. Jednotlivě i vzájemně.

V některých vztazích jako by nalezení rovnováhy jednoduše možné nebylo. Tenhle přirozený životní rozměr mi už odmala dával zabrat. Štvalo mě, že se nemůžu kamarádit se všemi. Proč se se ségrou vždycky pohádáme? Proč mě ta sympatická třeťačka tak ostentativně přehlíží! Před spaním jsem se často převalovala v posteli a intenzivně se trápila. Z dlouhé chvíle a občasné samoty jsem vymyslela takovou banální hru. Můžeme jí říkat třeba tyčkovaná. Představovala jsem si, že mezi lidi jsou vsazené takové pružné tyčky. Můžou je mít mezi hrudníky nebo rameny nebo třeba čely. A každý člověk vysílá k druhému po té tyčce nějakou barvu. Uprostřed onoho spojení se barvy potkávají. Míchají, slévají, přebíjejí… Některé spolu ladí a jsou krásně duhové, přelévají se a září. Některé do sebe třískají a rozbíjejí se o sebe jako vlna o útes. Některé tyčky jsou z jedné strany němé, a tak má ta druhá barva prostor zaplavit i opačné území. Někdy po něm ale jen klouže, a i když se snaží zapůsobit, neulpí tam z ní ani kapička. Některé se promění až za přítomnosti nějaké třetí tyčky nebo se zčistajasna vypaří.

Alchymie vztahů je skutečná záhada. A nejspíš má mnohem složitější pravidla než hra na tyčkovanou. Ale když mám dlouhou chvíli, hraju ji dodnes. Ou! Opravdu jsem použila to dávno zapomenuté spojení „dlouhá chvíle“? Vždyť od doby, co jsem máma, už nemám dlouhou chvíli! Promiňte, to by omyl! Jen slovní obrat. Chtěla jsem napsat: Když někdy s chronicky nevyspalou hlavou, v jedné ruce koloběžku, v druhé odrážedlo a vodítko se psem, přes rameno tornu s kilem svačin a na zádech 15 kg živé dětské hmoty, běžím, abych dohonila jiných 2 kg živé dětské hmoty kdesi v dáli jedoucí na kole, a trvá mi opravdu dlouhou chvíli, než ji těsně před silnicí úplně splavená odchytnu, tak si cestou představuju tyčku, která mi hrdě trčí z hrudi a září nejkřiklavější brčálovou, jejíž přehnaná intenzita mi pomáhá odklízet kolemjdoucí z cesty… Ale uznejte sami, ta první varianta byla vskutku nepatrně čtivější.

Nicméně, zpět k tyčkám… Jakou barvu pro tyčkovanou byste pro sebe zvolili? Jednu charakterotvornou, nebo ke každému člověku jinou? A kolik barvy byste komu poslali? Všem stejně? Někomu celé moře a jinému ani píď? A co by ta barva vlastně zastupovala? Kvalitu vztahu, zájem nebo okamžitou emoci?

Nejsem psycholog, neumím popsat, o co jde. Jen mě baví různorodost vztahů. Jemné nuance. A rozvíjená imaginace pomocí tyčkované mi pomáhá definovat a „zvědomit“, co se ve mně právě děje. Když se v barvě, kvalitě a kvantitě zorientuju, získám nadhled a schopnost komunikovat, a tedy vyrovnávat potřebné.

Jednu z nejhustších a nejtřaskavějších barev vysílám – a jsem schopna ji jako chameleon rychle změnit – když mi někdo začne dávat dobře míněné nevyžádané rady a varování typu: „Užívej si, dokud jsi mladá! Za chvíli bude mládí pryč a už to nikdy nebude, co to bejvalo!“ Nebo: „Užij si děti, dokud jsou malé! Až ti vyrostou, tak to už nebude ono! Počkej, až budou v pubertě, to teprve něco zkusíš!“

Barva na mé tyčce se barví doruda, začínám prskat jako vybuchlá Fagradalsfjall, z tyčky se prudce zvedá oblak černého popela a zasypává nevyžádaná proroctví.

Hádám, že už i vám něco podobného někdo předhodil. Nebo možná nějakou jinou do hávu dobra zahalenou stvůru. Pojďme si nejdříve tento poměrně rozšířený model trošku rozebrat.

Kdo ji říká?

Většinou někdo starší. Máma, tchyně, babička, sestřenice mámy, sousedka. Možná dokonce nějaká zkušenější kamarádka. Zkrátka někdo, kdo je „dál“ než my. Kdo má „větší“ zkušenost. Kdo k nám může promlouvat s vědoucností někoho, kdo už něco zažil. Kdo ví, už zná, už prozřel. A může nám dobře poradit tak, abychom se vyvarovali jeho chyb…

Proč to říká?

Tady už se můžu jen domnívat. Buď proto, že nás má rád, chce nám pomoct a myslí to upřímně a skutečně vidí, že si málo užíváme. Nebo protože nás chce varovat před budoucností. Trochu vystrašit? Pomoci nám posílit ducha, nadechnout se před skokem do hrůzostrašných hlubin, obrnit se a připravit na ty parády, co přijdou. Počítám, že asi nechtějí, abychom se začali bát budoucnosti a napjatě čekali, co přijde, nebo abychom byli smutní, že už to nikdy nebude tak dobré jako teď. Jako před chvílí. Nebo že už jsme to „dobrý“ dokonce propásli, a ještě si to málo užili. Ale trošku to zavání. A nebo nám – aspoň podvědomě – chtějí ukázat, jak jsou zkušení, mocní a vyvolat zájem a obdiv, protože oni ty hrůzy přežili…

Ať tak, či tak, výsledkem pravděpodobně nebude náhlé rozjasnění zatemněné mysli: „Jo aha! Ty jo, moc díky za radu, tak já si to teď hned teda začnu užívat ještě víc, ať to stihnu, než nastanou ty pubertální pekla!“ a okamžitá změna přístupu: s úsměvem na tváři a radostnou odhodlaností se pustím do užívání si hysteráků, nekonečných šarvátek, probdělých nocí nebo rozbitých nosů.

Výsledkem bude spíš nejistota, smíšená s úzkostí. Nebo třeba úsměvný „fakáč“: „No jasně, jak to můžeš vědět, vždyť nevíme ani co bude zítra?“ Případně si ještě můžeme říct, že ten druhý chudák asi nemá, co říct. Proto používá tyhle otřepané fráze, aby řeč nestála. Takové klišé. Ale i kdyby to bylo pouhopouhé hloupé klišé, vždycky mi zamává vnitřnostmi, zvedne se ve mně žluč, vlna vzteku a to všechno se zašejkuje do jednoho plivance: „Díky za nevyžádanou radu!“ Asi proto, že se snažím ten život žít, jak nejlíp dokážu, užívat si ho teď a tady. A že mi přítomnost připadá natolik kompletní, že do budoucnosti zavítám málo. A tak mě tyhle varovné predikce zkrátka zbytečně vyhazují z rovnováhy. (Naštěstí jen na chvíli. Kdyby na déle, říkala bych si, že někde něco takříkajíc trčí a potřebuje ošetřit. Poznámky ostatních většinou nedrásají pro nic za nic, že…)

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor