Jaké to je porodit dřív a nemít v paletě životních prožitků tenhle křehký čas „po“? Čas kolem uměle spočítaného termínu, a především čas po něm? Čas, ve kterém se každý den budím s myšlenkou: „Dnes? Pěkné datum! Nebo možná až zítra?“ a usínám s otázkou: „Dneska v noci? Nebo až ráno?“ Čas, ve kterém se hlava, srdce, kosti, svaly i vnitřnosti a všechny póry chvějí každou vteřinou bytí. Teď? Teď? Nebo teď?
Sdílej článek
A pak to rozčarování, když porod pořád nepřichází…
Večer Božího hodu – datum ultrazvukového termínu – už dávno byl…
Na Vánoce jsem tedy (navzdory všem predikcím) neporodila. A teď mám pocit, že jsem správný čas propásla a neporodím nikdy… Unavená vánoční krásou, emocemi, těšením na miminko a neustálou paralelou s Ježíškem v jesličkách, Marií, modlitbami, otázkami okolí, intenzitou dětských zážitků z největších svátků roku… Chce se mi brečet. Pořád a kvůli všemu. Jsem zklamaná, že se dítě nenarodilo už 12.12., nebo 21.12. nebo 24.12. A tak se zcela logicky zdá, jako bych byla každým dnem od porodu dál. Přeťápla jsem limit. Překročila magický milník a jdu na druhou stranu časové osy. Za chvíli se mi začne břicho zmenšovat a za pár měsíců zmizí úplně a spermie se vrátí k tátovi. Těhotná tam a zase zpátky. Bez katarze.
Už tolikrát jsem měla pocit, že tyhle poslíčci jsou úplně zřejmý začátek. Už tolikrát jsem zahlédla hlenovou zátku. Už tolikrát mi unikala plodová voda. Na každé kontrole však zazněl jasný verdikt: Nic. Čípek zavřený. Měkký, ale zavřený. (Což samozřejmě nic neznamená. Vím, že se dá krásně porodit i pár hodin po tom, co lékař vyřkne, že se rozhodně nic nechystá. Ale!!! Ale!!! Ale!!!)
„Hoď se do klidu! A neřeš to!“ (blízká kámoška)
„Domluv se s miminkem! Podívej, já se domluvila a vždycky jsem rodila přesně na termín! Já nevím, proč je u tebe vždycky problém!“ (máma)
„Takže rodíš zítra? Jako už by to chtělo!“ (manžel)
„Mami, já chci, aby se narodilo už dnes!“ „Já taky, broučku!“ (víte kdo)
„Vy jste pořád vcelku? To už ale značně přenášíte, viďte?“ (trenérka gymnastiky)
„A já myslela, že už vás potkám s kočárkem a vy pořád nic. Na co čekáte?“(sousedka)
„Tak co, už konečně rodíš?“ (sms od známé)
A bla bla bla… pořád, pořád, pořád… to se ani nedá komentovat.
Chystání je krásné, těšení veliké. Ale čekání nekonečné. Porod se rozpatlal v dáli, odplul do neprobádaných končin vesmíru. Sci-fi z jiné planety. Vágní, nic neříkající pojem. Něco nepředstavitelného, neuchopitelného, bez kontur… Každým dalším dnem mé ženské sebevědomí klesá. Porodní vůle mě opouští, zaplavuje bezmoc. O to víc mě vyčerpává jistota a krutá bohorovnost, s jakou okolí pronáší své kouzelné formule, kterými mě zaříkává a odsuzuje k trestu věčného těhotenství: „No jo, ty ještě vůbec nerodíš, máš to vysoko!“ (říká kdekdo) nebo „Puf, máš to břicho ale pěkně veliký, to bude zase macek, to ti nezávidím!“ (švagrová, tchyně atd.). Ne vážně, tohle mi neskutečně zvedá žluč a roztáčí mě do nepředstavitelných vrtulí. (Kam se hrabe sofistikované kňourání starších dětí!) Když jsem takhle naštvaná, mám aspoň sílu a chuť rodit. Kecům navzdory. A dát do toho všechno, celou prekérii: přetlak, vztek a úmorné čekání. Ale ani to nikam nevede.
