Jak jsem byla těhotná a pořád něco (ne)jedla!

Blbě mi bylo snad pořád. Žádné ranní nevolnosti, ale prostě celodenní kocovina. Nemohla jsem jít nakoupit… smrděl mi obchod, nemohla jsem jít do práce… smrděl mi kancelářský papír, nemohla jsem jít vynést odpadky… smrděla mi i cesta k popelnicím. Nejhorší ale bylo jít domů. Bydlíme vedle vietnamského Pho a projít domovními dveřmi bez toho, aniž bych zvracela do pytlíku, bylo takřka nemožné. A tak se táhnul čas a najednou byl 6. měsíc, já měla o 10 kilo méně než před těhotenstvím. Moji kolegové v práci si mysleli, že jsem vážně nemocná (z čehož mě nejen usvědčoval mrtvolně bledý obličej, ale také plandavé oblečení). Já místo toho byla těhotná.

V pozdějším čase se ale nechutenství změnilo v obžerství nejtěžšího kalibru. Měla jsem chuť i na nedojedené obědy svých kamarádů a kolegů. A co hůř? Ty kombinace jídel! Slyšela jsem o tom, že některé maminky v těhotenství jedly i oškrábanou omítku, což mě naštěstí minulo. Ale já měla doslova obsesi po gumových medvídcích, kyselých rybičkách a gumových sladkých pendrecích. Jedla jsem to po kilech. Naštěstí se mi po měsíci bonbóny přejedly a přišla fáze dvě. Jedla jsem věci zdánlivě společně neslučitelné. Jeden příklad za všechny…

Přišel takhle večer přítel domu a říká: „Dělala jsi něco k večeři?“ Já: „Nic, ale můžeš si dát se mnou.“ A ukázala jsem mu na stůl. Tam se válely dětské křupky, které jsem namáčela do bílého jogurtu a k tomu jsem si vidličkou přímo ze sklenice vytahovala sterilované zelí. K tomu jsem měla nalitou skořicovou Kofolu. Přítel na mě nevěřícně hleděl a odpověděl: „Já si s dovolením uvařím N-O-R-M-Á-L-N-Í (hláskoval dost výrazně) jídlo.“ „Proč? Vždyť tohle je naprosto dokonalý… pojď, ochutnej…,“ honila jsem ho s vidličkou a napíchnutou křupkou omotanou zelím. „To zase bude období,“ povzdechl si a určitě v hlavě počítal, jak dlouho to bude trvat, než se to malé narodí.

_tip_