Dětská rádia na Pigy.cz

Na pokračování: Smrt na prahu II.

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 10
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Někdy se věci změní ze vteřiny na vteřinu. Nebo i rychleji. Diagnóza přijde jako rána z čistého nebe. Zpětně pak vidíte spoustu náznaků už dříve, ale v běhu života je prostě neregistrujete. Přečtěte si, jak jsme se o fatální diagnóze našeho čtyřnohého člena rodiny dozvěděli my.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 10
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

První díl najdete zde

Sešlo se to tak rychle. Tak zběsile. Bum, prásk.

Ještě před necelým měsícem jsme všichni byli na chatě. Ebi běhala ve sněhu jako střela. Lovila sněhové koule, zuřivě pronásledovala boby a vášnivě sháněla dohromady všechny fragmenty smečky rozseté po širokém okolí. Večer u kamen spokojeně oddechovala, akorát se zdála taková „víc tuhá“. Vše jsem připisovala únavě ze sněhové nadílky.

Jak rychle se věci můžou změnit, to je ale pěkné klišé. Z pikovteřiny na pikovteřinu. Ale až když se to vážně stane, přestane být klišé klišé, ale krutá, pichlavá pravda. Vše je tak vrtkavé, nejisté, vachrlaté, křehké…

Na počátku konce byl vlastně omyl. Manžel naservíroval Ebince k večeři místo obraného masa obratel z hovězí oháňky. Sežrala kus vařené kosti! Tak absurdní skandál! (Už jako malá jsem věděla, že psovi patří kost. Všem psům, které jsme kdy chovali, jsme kosti s oblibou podávali. Vařené, syrové, nikdo to neřešil. Před nedávnem se Ebině po uvařené kosti hůř vyprazdňovalo. Tak jsem jí je instinktivně z jídelníčku vyškrtla. Ale až teď, na samý konec své pejskařské kariéry, jsem se dozvěděla, že psi vařené kosti prosím pěkně NESMÍ!)

Náš pes pozřel kost a začala hrůza. Přestala kadit. Celý víkend se snažila, chudák. Pořád. Nakonec se jí klepaly nohy a kníkala. Chodili jsme s ní ven co půl hodiny. Děti si udělaly pozorovatelnu doma za oknem, nechtělo se už ani jim pořád trajdat ven.

V pondělí jsme situaci konzultovali s Ebininým veterinářem po telefonu a hned nás poslal do specializované ordinace pro RTG snímek. Domnívali jsme se, že se dozvíme, že náš všežravý a zdravý pes má střeva zacpaná kostí a pravděpodobně nějakým kusem dupla, a že zabere pořádné propláchnutí. Byla to poslední bezstarostná hodina. Hodina, kterou jsme strávili v čekárně.

„Čůrá?“ ptá se veterinář znepokojeně, zatímco mu ruka mizí v temnotě psího konečníku. „Ano, jistě, čůrá. Kromě toho, že dva dny nekadí, je úplně zdravá a nejeví známky žádných komplikací,“ opakuju už po několikáté lehce dotčeně. Jeho obličej se ovšem dál kaboní a zkoumá RTG snímek zas a znovu a čím dál důkladněji. Nakonec vyřkne jasný ortel. „Vaše fena má v konečníku poměrně velký nádor. Operace je bohužel nemožná. Vzhledem k velikosti nevylučuji možnost metastáz v jiných částech těla. Kašle?“ „Ne, nekašle! Kromě toho, že dva dny nekadí, je úplně zdravá a nejeví žádné známky komplikací,“ opakuju otrocky, polívá mě studený pot a stmívá se mi před očima…

Tak proto se jí těžko vyprazdňuje! Tak proto se mi už dva měsíce zdá, že její stolice je spíš plochá než klasicky bobkovitá!

Zpátky do místnosti mě přivádí až trhnutí Ebi, která se tlačí ke dveřím, protože na ni jde zase mohutná potřeba tlačit naprázdno. Veterinář říká, že teď je zásadní, aby začala kadit. Vše ostatní je v tuto chvíli vedlejší. K řešení, co s nádorem a jak ho léčit, se taktně nevyjadřuje. Evidentně na moje otázky odpověď ani nezná. Nebo odpovídat nechce.

„Má bolesti? Může na to umřít? Kolik času jí tedy zhruba zbývá? Co teď? Dá se to léčit? Haló! Kde se to svinstvo vzalo? Vždyť je to opečovávaný a milovaný pes! Haló!!! Dá se to léčit?! “

Jasně že dá. Rozhodnu se sama vzápětí. Zázračných vyléčení z rakoviny je přece poměrně dost. Třeba tím, že je včas diagnostikovaná. A nádor nemusí být ani zhoubný. Naděje na život je vždycky větší. To zmákneme.

Ani na chvilku jsem nechtěla uvěřit hrozbě smrti číhající na prahu. Vybavil se mi sen, co se mi před nedávnem zdál: Maskérna. Jeden chytrolín mi chtěl upravit úsměv a povolil mi v puse jakýsi drát. Během chvíle se mi začaly sypat zuby. Nejdřív dovnitř, do pusy. Pak i ven. Chytala jsem je rukama. Nemohla jsem mluvit. Jen jsem huhlala o pomoc. Krev všude. Ostatní kolegové od vedlejších stolků na mě jen netečně zírali a nechápali, proč se snažím si nacpat ty zuby zpátky na místo… Druhý den mi někdo řekl, že takový sen signalizuje smrt na prahu. Taková informace by vyděsila snad i tlustokožce. Prolustrovala jsem snáře, diskuze a v jedné obzvlášť plodné jsem vygooglila, že komusi s internetovým jménem Pusinka XY34 se zdál podobný sen a nakonec mu umřel „jen pes“. To mě „uklidnilo“ a raději jsem googlit přestala. Děj se vůle boží.

A teď je tady, ta Boží vůle.

Rozhodla jsem se zlé předtuchy z hlavy vyhnat usilovnou záchrannou akcí. A dala jsem se hned do práce. Rozjeli jsme s celou rodinou obrovský kolos, monstrózní léčbu – bylinky, luxusní diety, kapky, kapsle, vitaminy, vláknina, konzultace, informace…

Já vařila a objednávala. Děti servírovali a podávali zakamuflované pilule. Manžel podporoval a platil. Platil jako mourovatej. Ale všichni bez řečí. Bez keců. Spolu, pro sebe, pro nás, tedy pro ni. Na chvilku jsme uvěřili, že se opravdu může stát zázrak a Ebi s námi bude žít ještě aspoň pár měsíců, nebo třeba i let… Ale nejdříve se musí vyprázdnit. Aby nepraskla.

I přes hlubokou víru v zázrak nás to semlelo.

„Proč brečíte? Mami? Tati?“ ptaly se děti. „Protože Ebinka možná brzy umře. Je moc nemocná!“ „Mami! Tati! Každej přece jednou umře, ne?“

Děti jsou vážně zvláštní bytosti. Jak samozřejmě přijímají život i smrt v celé šíři. Jak pokorně berou věci, tak jak jsou. Nic jsme před nimi netajili. Nechodili jsme brečet na záchod. Ani jsme nebájili, že si Ebi možná brzy někdo odveze na dovolenou. Měli možnost strach z blížící se smrti a pak i samotnou smrt prožít s námi. Ptát se. Dostat odpovědi. Otevřel se v nich obrovský prostor pro empatii, pro něžné obejmutí, péči jeden o druhého. O Ebinku přišly, ale tohle jim už nikdo nevezme.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor