Dětská rádia na Pigy.cz

Na pokračování: Smrt na prahu III.

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Jako na horské dráze, tak si připadáte, když váš psí přítel dostane fatální diagnózu. Naděje střídá zoufalství.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

První díl

Druhý díl

Rychle a zběsile

U Ebi jsme drželi denní i noční služby. Musely se podávat léky, dávkovat pečlivě propočítané příděly krmení. Neustále ji brát ven, aby měla pro kýžený akt dostatek času. Uragán přišel nakonec uvnitř. Začalo to z ní nezadržitelně lítat. Vykadila se opravdu důkladně. Pochopili jsme, co znamená brodit se ve sračkách. Zrovna tu noc měl službu manžel, ráda bych řekla, že jsem mu pomáhala. Ale nepomáhala. Byla už jsem tak vysílená únavou a stresem z předchozích dní, že jsem při pohledu na byt utopený v hovnech slastně usnula. Ano! Heuréka! Sláva! Ebi konečně zase kadí. Nepraskne ani ona, ani její střevo. Teď budeme pokračovat v té dietě a ona se nám krásně ozdraví. S tímhle slastným pocitem jsem po několika zoufalých dnech usnula a vzbudila se, až když si šel chudák manžel lehnout. Bylo půl osmé. Že bude někdy v životě třikrát za jednu noc kompletně vytírat stometrový byt, ho určitě nikdy dřív nenapadlo.

Druhý den bylo o fous veseleji. A opravdu to vypadalo, že se Ebi lepší. Vážili jsme si najednou každé chvilky s ní mnohem vědoměji. Všechno plynulo jako dosud, jen jsme o tom zkrátka tak nějak víc věděli. A víc byli vděční. Víc se zastavovali, abychom se potěšili z vzájemné blízkosti. Jinak jsme nedělali nic navíc. Jen jsme víc byli spolu.

Tahle idyla bohužel netrvala dlouho. Venku řádily hluboké mrazy a nasněžilo i v Praze. Trávili jsme venku tolik času, kolik nám horské oblečení ve městě dovolilo.
Po několika omrzlých dnech dostala Ebi zničehonic hrozný kašel. Takový hluboký. Dávivý. Zrychlené dýchání. Sýpání. Pak z ní vyletěl chrchel krve. Takže zase pohotovost. Antibiotika. Možná zápal plic? Mladá veterinářka nedokázala říct nic přesně. Neuměla pomoct jinak než receptem na kodein. „Počkejte do pondělí. Pak si nechte udělat kontrolní KO a RTG.“ Mluvila cizím jazykem. Nerozumíme mu. Jen cítíme, jak naše naděje a víra plíživě taje jako při oblevě, která má přijít každým dnem.

Zase ty bezesné noci. Zase střídavé služby. Chodili jsme k ní spát na psí matraci. Tak jako chodíváme k dětem. Viděli jsme, jak trpí, jak jí je zle. Sledovali jsme ji a snažili se pocítit, jaká je situace reálně: Opravdu jí je zle? Nebo se nám to jen zdá? Nebo v nás hlodá červíček v podobě hlasu veterináře, který se jen tak mimochodem ptal: „A kašle?“ Ne, nekašle, proč by měla kašlat? Je to přece krásný, zdravý pes! Včera si ji paní ve Stromovce fotila, protože je to opravdu velmi krásný pes!“ chce se mi křičet. Jenže ona zrovna zakašle. A kašle hodně. Jak poznat, co jsou naše bludy a co skutečnost? Ten pes taky nic neřekne…

Bezesné noci dávají prostor pro retrospektivu. Vynořuje se dávno zasunuté. Odložené. Raději zapomenuté. Vybavilo se mi, jak někdy před pěti lety měla podivný záchvat. Cestou z procházky si lehla uprostřed chodníku a odmítla se hnout dál. Zrychleně dýchala a klepala se. Bylo vedro. Vzala jsem ji na veterinu a oni jí vzali krev. Vyšly jí zvýšené rakovinové markery. Tenkrát jsem se rozhodla to neřešit. Vzala jsem v potaz její panickou hrůzu z veterinářů a léčiv. Už jako štěně sražené autem strávila v rukou veterinářů víc času než většina psů za celý život. Teď by ji čekalo výživné druhé kolo. Tolik medikací, tolik zásahů. Klepala se a utíkala na míle daleko, i když jsme jen šli kolem cizí ordinace. Být nalezenec, co přežil vlastní smrt pod koly auta, už je samo o sobě krásné. A u nás se má skvěle. Pokud život s námi má vyměřený jen na chvíli, tak si tu chvíli užijeme, ale nebudu z ní dělat ve dvou letech psa závislého na chemoterapiích… Tenkrát jsem měla jasno. Dnes už bohužel tolik ne. Pustila se do mě výčitka klidužravá. Zhoubné stvoření mě začalo okusovat zevnitř, zlovolné háďátko syčelo do ouška tiše a vábně: „Kdybys bývala tenkrát nebyla tak nebývale blbá, tak bys možná dneska nemusela být v tak nebývale neblahé situaci a blablabla a hlavně, Ebi by teď tady nevypouštěla duši!“

Ale bylo to jinak. A ona teď tady duši pomalu vypouští. V podstatě dodělává.
V sobotu přestala žrát. Pít. Namáčíme si ruku do lavůrku a dáváme jí olízat dlaň. Ze všeho se dáví. Belhá se po bytě z pelíšku na gauč, kam sotva vyleze, a zpátky. Puká nám srdce při pohledu na ni. A přesto, naděje zůstává přítomná. Naděje. Naděje. Držíme se jí zuby nehty. Doufáme. Věříme! Určitě ta dieta a všechny ty kapsle a léčiva za tisíce zabraly!!! Nádory se přestaly zvětšovat a tohle je jen blbý zápal plic!!! Z toho se dostane!!! A čeká nás ještě pár pěkných společných let. Je jí teprve sedm… Je tak mladá. Tak plná elánu.

Odpočítávání

Je neděle. Děti hned ráno uvaří Ebince kouzelné lektvary. Hladí ji. Mazlí ji. Ona se sotva dojde vyčůrat. Pak si hned zase zaleze. Misky jen očuchá.
Smrt na prahu se dala do pohybu a buší na dveře, na zvonek zvoní. Nám to ale nedochází. A tak plán zůstává neměnný: zítra ji vezmeme na odběr krve a kontrolní rentgen. Bude to OK. Nádor se nezvětšil a ATB zabraly je moje mantra. Opakuju ji pořád dokola. Jen děti občas soucitně pronesou: „No jo, Ebinka brzy umře. Asi!“

Voláme známým známých, veterinářům přes koleno, angažovaným i neangažovaným. Zapojuje se celá rodina. A to i přesto, že ve stejný čas umírá v nemocnici prababička. Sešlo se to. Jenže babičce je bezmála sto. A smrt pro ni je cestou k Pánbíčkovi, vysvobozením.
Kdežto Ebi je mladá a pes.

Je pondělí. Na doporučení mnoha jedu na psí kliniku až za Prahu. Nejprve tam volám. Prý mají dnes úplně plno, ať přijedu jindy. Naléhavě jim popisuju situaci, takže jim nezbude než říct, ať tedy přijedu. Mám se ale připravit na mnohahodinové čekání. Děti tedy odevzdávám na logisticky náročné – dvakrát dvouetapové – hlídání. Vyzbrojím se tlustou knížkou, čajem a kefírem.

Ničeho se nakonec ani nedotknu. V čekárně kvůli covidu musí být jen omezený počet lidí. Tak čekáme s Ebi v autě. Jen čumím do blba. Hladím ji. Bojím se. Je 15. 2. 2021. Teploměr vedle tachometru ukazuje -14. Ebi má na sobě mikinu starší dcery. Na její psí atletickou postavu se skvěle hodí. Zaprášená palubní deska. Už zase projeli policajti. Nespočetněkrát padá červená na blízkém semaforu. Čekáme spolu v nastartovaném autě tři a půl hodiny. Moje zdevastovaná ekologická duše nestíhá krvácet. Krvácí už tolik i bez toho, takže v tuhle chvíli už není, odkud by mohlo tryskat bolesti víc. Před očima se mi promítá dlouhý dojemný film. Náš společný život. To všechno. Ten náš příběh lásky.

Nu, a pak je to rychlovka. Volají mi, že jsme na řadě. Jde se rovnou do ordinace. „Teplota v pořádku. Lehká dehydratace, ale v normě. Dech sice mělký, ale bez šelestu. Na zápal plic to nevypadá. Takže teď uděláme zhruba pět RTG snímků, zmapujeme celé tělo a pak probereme možné příčiny a příslušnou léčbu,“ říká velmi milá doktorka.
Pět snímků paní veterinářka ovšem nedělala. Stačil jí totiž jeden. A mně taky. Viděla jsem to sama. Černé na bílém. V tomhle případě spíš bílé s troškou černé.

Ebi se od minule katastrofálně zhoršil nález. Plíce se jí doslova zaplnily nádory. Na dech jí nezbývá už skoro žádný prostor. Dusí se zaživa. Léčba nemožná.

Kortikoidy paliativně. Mám si prý sama rozmyslet co dál. Ale pokud se rozhodnu nezakročit, pravděpodobně se udusí. Je to nejspíš otázka hodin, maximálně dnů. Bulím. Nikdo se nediví, nic neříká, nedává žádné rady. Jsem na hrůzné rozhodování úplně sama. Prý mám jet domů a promyslet si to v klidu. Zaplatím. A už zase sedíme v autě. Ale je to tak proklatě jiné než před hodinou. Ebi tam je, dýchá, nedýchá, skoro nedýchá, ale ještě trošku dýchá. Ale je tu. Pořád si ji ještě můžu pohladit.

 

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor