Dětská rádia na Pigy.cz

O nemoci (vy víte které) — covidový deník, 2. díl

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

V sobotu jel manžel s dětmi na chatu. Krásný den pro mě. Učila jsem se text, připravovala se na natáčení, upekla štrúdl, vycídila byt. A šla si zaběhat. Byla jsem ve formě a uběhla o dost víc než minule. V duchu jsem tedy zcela zahnala letmé a prchavé ranní pochyby, že tu něco nehraje: moje dlouhotrvající únava se mi už totiž začínala zdát lehce nesnesitelná. Ve sprše po návratu mi ale zčistajasna zatuhl krk. Jako kdyby mi někdo trhl krkem ve snaze mě zabít. Neviditelná ruka plíživého vraha. Namazala jsem si ho, zabalila do šály a neřešila.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

V neděli ráno byl zablokovaný krk pryč. Na jeho místo nastoupila lezavá zima. Byla všude, kam se podíváš. Třas jsem připisovala nervozitě z natáčení. Na place byl sice malý štáb, ale rozhodně nás v malé nevětrané místnosti bylo víc než deset. Roušky se zde nosily spíše na okrasu. Odpoledne v parku jsem promrzla tak, že jsem si musela dát nohy do horké vody. Ostatní sice byli v triku, ale ani to mi nějak divné nepřišlo. Je přece podzim, na podzim bývá zima. Když se večer u nás stavil pro nějaké materiály manželův šéf, srdečně jsem ho pozvala na večeři. Říkal mi, že vypadám hrozně, a mně v tu chvíli taky hrozně bylo. Ovšem připisovala jsem to s nejčistším svědomím blížící se menstruaci a probdělým nocím.

V pondělí ráno mi bylo líp. Ale zase se něco našlo. Zase nějaká prapodivná maličkost okořenila běžný den. Ráno mi zaskočil štrúdl a nemohla jsem ho vykašlat. Ten kousek mě pak dráždil celý den. Nebo to nebyl kousek štrúdlu? Nebyl, ale pořád mi to nedošlo. Byla jsem na rehabilitačním cvičení, cvičilo se mi skvěle, pak na návštěvě u blízkých přátel, s kterými jsme vlastně jako rodina, celé odpoledne venku a večer domů, tramvají přes půl Prahy.

V úterý tam ten kousek štrúdlu pořád byl. Ráno jsem odjela na natáčení a v autě cestou na plac mě to poprvé napadalo. Do háje. Mně je divně, jako fakt divně, neznámě divně. Co když mám tu nemoc, vy víte kterou? A jedu na plac? Co! Jsem na place! Zrovna mě líčí spolu s další desítkou lidí v nechutně malé a zavřené místnosti. Hlavou mi prolítlo, kdo všechno se mnou seděl v autě, snídal v keťasu a jak moc vypadali rizikově. Polil mě studený pot. A rozhodně nebyl poslední. Snažila jsem se uklidnit, zachovat zdravý rozum. Ale ten mi přesně v tuhle chvíli dal vale a od té chvíle ho marně volám zpět. Co mám dělat? Říct, že je mi jakoby divně, ale vlastně mi nic není a zrušit natáčení? Vytvořit obrovskou paniku? Nebo zůstat v klidu, držet se stranou, nosit roušku, co to půjde, a v klidu vyčkat? Toto je ten moment, ke kterému se pořád vracím. Kdybych v tu chvíli zrušila natáčení, zachovala se „zodpovědně“, řekla, že je mi divně – mohla jsem nakazit méně lidí? Mohla jsem třeba zachránit nějaký lidský život? A nebo jsem tím, že jsem zůstala navenek v klidu, držela se co nejdál od všech a nezpůsobila strašidelnou paniku, spíše ušetřila řadě lidí stres a strach, který jde ruku v ruce s nemocí? Kdybych ten den řekla, že je mi blbě, poslala bych do karantény zhruba sto lidí. Sto lidí, kteří jsou placeni od hodiny nebo ode dne, přišli by o práci na dva týdny nebo možná i víc. Což by řadě z nich mohlo přinést dost vleklých nepříjemností.

Nicméně, nevěděla jsem: panikařím, nebo ne? Za chvíli mi bylo zase o dost líp, měla jsem chuť k jídlu, vše jsem cítila a až na prapodivnou, nekonkrétní mlhu na mozku a rozostřené vidění mi bylo dobře. Štrúdl zaskočený na průduškách jsem vykouřila řadou cigaret a obavy z té nemoci – vy víte které – se zcela vykouřily spolu s nikotinovým dýmem. Když můžu kouřit, můžu dýchat, tak nemám covid. Přece.

Z natáčení jsem přijela až o půlnoci. Byla jsem strhaná jako pes. A měla jsem všechno v mlze. Opravdu jsem byla na place? Co že jsme to vlastně točili? Opravdu jsem řekla všechny repliky? A to, jak jsem zhruba desetkrát zastavovala rozjetou kameru se slovy: „Promiňte, co že mám dělat?“, to byl humor? Ne. Realita. Ulehla jsem do postele a okamžitě mě zachvátila panika. Co když mi někdo vyžírá mozek a vysušuje oči? Co když na nás, na lidstvo, někdo poslal nějaké chemicky zmutované viry, co z nás udělají šílence? Co když nám virem do hlavy někdo implantuje hrůzný software, díky kterému nás zcela ovládne? Byla jsem úplně dezorientovaná, odstřižená od pevných nohou na zemi, odříznutá od schopnosti reflektovat realitu, zmatená, v bdění i ve snech, a že byly obzvlášť živé a hororové. Dítě mi padá kamsi do hloubky, chodím v našem bytě, který nepoznávám, protože je vlastně o několik pater výš, mluví na mě rodina, která ale není moje, ve zdech chrastí chřestýši, ale spíš než hadi jsou to překombinovaní mutanti…

Ve středu ráno jsem se vzbudila a bylo mi zle. Zhruba hodinu trvalo, než mi to došlo. Nejdřív jsem se normálně oblíkla, pak začala malinko pochybovat, jestli dnešní divadelní zkouška a odvoz dětí do školek zvládnu, pak jsem zavolala kamarádce, co měla covid, a probrala to s ní. A teprve v tu chvíli mi to došlo. Je to jasný. Jsem pozitivní…

Tohle jednoduché prozření má dalekosáhlé následky. Ovlivní nejen můj život, ale i životy řady dalších lidí. Jak, to si přečtěte v dalším díle.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

Sdílej článek

Povězte nám svůj názor