Za zásadní zdravotní téma prvních poporodních dní tedy vůbec nepovažuju tanečky kolem řezu! Kdepak. Na první místo tímto nominuji krutou bolest, kterou vykazuje stahování dělohy během kojení. Vážení, to je opravdu něco!
Sdílej článek
Říká se, že s každým potomkem je bolest horší. A jo, je to tak. Chtělo by to kousátka nebo flastr přes pusu.
Pokaždé, když mimino přikládám, se musím nadechnout a po přisátí regulérně prodýchávat pohyb dělohy, který si nezadá s porodními stahy. Křečovitě žmoulám prostěradlo a bezostyšně hýkám. Fakt hrůza. Proč proboha? Copak ten porod nestačil? Ne, nestačil. A k tomu navíc, jako by samotná přirozenost v tuhle chvíli nebyla dost nesnesitelná, mi sestra zlomyslně píchá cosi, co má stahování ještě (!) umocnit. Vztekám se, že nechci, kroutím se a šklebím. Nic naplat, prý se to po sekci musí. Naschvál zpomaluju kapání roztoku, naschvál ohýbám ruku tak, aby se hadička stlačila a trýzeň umenšila. Sestra není včerejší. Moc dobře slyší, kdy roztok kape a kdy ho brzdím. Vždycky si na mě došlápne: „Zatněte zuby, zakousněte se třeba tadyhle, vždyť je to pro vaše dobro!“ „Au, au!“ křičím místo odpovědi, jakmile mučivá tekutina opakovaně vplouvá do těla. Vydržela jsem to, i když to bylo strašně otravný. Ale jen proto, že to trvalo krátce a také proto, že svou dělohu miluju. Jsem jí nesmírně vděčná. A mám pochopení pro to, kolik dřiny a úchvatné práce odvedla, a obdivuju celý celičký zázrak zrození, tedy i to, že děloha se musí zavinout z obra zpátky do trpaslíka a zároveň se očistit a zregenerovat. Uf, smekám.
Všechny porodní i poporodní bolesti pominou. Blednou, blednou, až vyblednou. Na těch intenzivních životních momentech se to jeví nejviditelněji. Každým dnem i hodinou jsou dál a dál, později zapadnou do propasti zapomnění úplně, zbyde vzpomínková chiméra, převálcovaná novou přítomností. Radostí ze života a péčí o něj, novými strastmi. A zase. Pouhé oka-mžiky. Mrk, a jsme jinde…
