Veronika s Jakubem jsou mladí snoubenci momentálně žijící v Praze. Donedávna žili především cestováním, o kterém založili i blog Veverlife. Pro narození svého prvního potomka si vybrali menší porodnici nedaleko hlavního města. To bylo ještě předtím, než vláda rozhodla o zavedení ochranného opatření v rámci boje proti koronaviru, a to celostátním zákazu otců a jiných doprovázejících osob u porodu.
Sdílej článek
Rozhovor s Veronikou a Jakubem se uskutečnil necelých 14 dní po narození jejich dcery Mii, kterou její tatínek mohl poprvé naživo vidět až čtyři dny po porodu.
Veroniko, měla jste nějaké konkrétní porodní přání nebo napsaný porodní plán?
Veronika: Já jsem plán napsaný měla, ale nakonec jsem ho vůbec nevyužila, protože mě natolik překvapily porodní bolesti, že jsem všechno nechala plynout.
Jak se k zákazu otců u porodu stavěli v porodnici, kde jste rodila?
Veronika: Záměrně jsem si vybrala menší porodnici nedaleko Prahy, na kterou jsem slyšela dobré ohlasy. Bohužel právě tam byl zákaz otců u porodu ještě dříve, než to nařídila vláda. Zhruba týden před mým termínem jsme se to dozvěděli ze stránek porodnice.
Zvažovala jste v tu chvíli, že byste šla rodit někam jinam?
Veronika: Samozřejmě. Okamžitě jsem začala vyhledávat a zjišťovat, kam jinam bychom mohli, kde se člověk nemusí registrovat. Zvažovala jsem porodnici ve Slaném nebo Apolináře, ale pak přišel plošný zákaz, takže už to bylo jedno. Také jsme přemýšleli nad domácím porodem, ale jako prvorodička jsem si na to netroufla, a navíc jsme se báli, že bychom takhle narychlo ani nesehnali porodní asistentku.
Jakube, vy jste chtěl být u porodu hlavně proto, abyste Veroniku podpořil, nebo jste to prostě chtěl také zažít?
Jakub: Hlavně jsem chtěl partnerku podpořit, proto jsem také do poslední chvíle hledal všemožné cesty, jak se s ní do porodnice dostat, ale proti celoplošnému zákazu jsme nemohli dělat nic. Kdybych se bil jako lev, tak bychom tam nakonec přišli v poutech a klíček nechali doma, jako to prý udělali jiní. Na druhou stranu jsem nechtěl jít do takových krajností. Respektoval jsem nařízení porodnice. Jsem sice mladý člověk a necítím se nemocně, ale kdybych tam na porodní oddělení donesl koronavirus, tak bych si to neodpustil.
Zjišťovali jste, proč k zákazu v porodnici přikročili? Došlo tam předtím k nějaké konkrétní události, která je k tomu vedla?
Veronika: Myslím, že nic, co by souviselo přímo s koronavirem. Nejspíš se báli, aby měli dost zdravotnického materiálu.
Jakub: Já jsem tam volal, hned když jsme se to dozvěděli, a jedna doktorka mi řekla, že dostali směrnici, která to zakazuje, ale to bylo ještě před plošným zákazem. Nemyslím si, že by to bylo kvůli materiálu, spíš se prostě báli, aby se tam skutečně nedostala nákaza, a takhle se chtěli chránit. Oficiálně mi řekli, že to není na nich, že to dostali nařízené od státu, ale oni byli jedni z prvních, kteří to zavedli.
Mohl jste přijít za Veronikou a miminkem těsně po porodu?
Jakub: Ne. Náš příběh je takový, že já jsem Veroniku na začátku porodu odvezl. U vchodu do nemocnice byl velký stan pro lékaře, kde jsem zdravotnímu bratrovi odevzdal tašku, Veronice změřili teplotu a odešla. Pak jsem přijel až za tři čtyři dny. Miu, naši dceru, jsem poprvé viděl čtvrtý den po porodu, před vchodem do nemocnice, kde mi jí zabalenou do autosedačky předala sestřička. Prostě jako za starých časů. My jsme tomu neutekli.
Veroniko, kolik lidí jste nakonec u porodu měla?
Veronika: Měla jsem jednu porodní asistentku a ke konci porodu přišli další asi tři nebo čtyři lidi. Jedna doktorka, asi další asistentka a pak nějaké dvě sestřičky. A pak ještě dva doktoři, kteří mi přišli píchnout epidural.
To je na jeden porod docela dost…
Veronika: Právě. Mně vlastně nejrizikovější přijde sama porodnice.
Musela jste mít během porodu roušku?
Veronika: Asistentka mi roušku několikrát připomněla, ale to vůbec nešlo, takže to nakonec vzdala.
Zažila jste v porodnici ještě nějaká ochranná opatření týkající se koronaviru? V některých nemocnicích prý už preventivně separují novorozence na pár hodin od matky…
Veronika: To se prý začalo dít až teď, ale já jsem to naštěstí nezažila. Ale hodně mě naštvalo, že jsme po porodu neměly bonding, protože prý chyběl personál a nemohl u nás nikdo být, takže by to nebylo bezpečné. Mia ležela vedle mě v takovém boxíku a mohly jsme se na sebe jen dívat, což bylo hrozné. Myslím, že kvůli tomu se mi ani nespustila správně laktace, takže s kojením bojujeme dodneška. Poprvé mi ji přiložili k prsu 20 hodin po narození.
Chyběl vám partner u porodu?
Veronika: Upřímně jsem nad tím přemýšlela a musím říct, že u toho samotného porodu mi asi nechyběl, ale možná by mi býval pomohl při nějakých úlevových polohách a věřím, že bych byla uvolněnější. Bohužel porod moc nepostupoval a nakonec jsem potřebovala epidural, tak nevím, do jaké míry to bylo proto, že jsem tam Jakuba neměla. Také je pravda, že jsem se prvního porodu dost bála. Nicméně hlavně mi chyběl potom.
Snažil se personál v průběhu porodu nějak zastoupit doprovázející osobu?
Veronika: Vůbec ne. Jen nám po porodu udělali fotku miminka, takže to byla asi ta snaha…
Jakub: U Apolináře nám nabídli hovor přes facetime během porodu…
Veronika: Ale to by mě stejně moc neuspokojilo.
Připravovali jste se na porod nějak společně? Třeba nějakým kurzem nebo společným cvičením?
Veronika: To moc ne. V sedmém měsíci jsme se teprve vraceli z Austrálie, kde jsme měli na rok pracovní víza. Takže jsme spíš řešili bydlení a výběr porodnice.
Jakub: Verča dostala svou těhotenskou průkazku v sedmém měsíci. Celé těhotenství bylo vlastně dost punkové. Zjistili jsme to v Indonésii, pak jsme cestovali na další ostrov a vlastně každou kontrolu měla Veronika na jiném místě u jiného doktora. Přijde mi, že tím, co se teď děje, se to celé v punkovém duchu i dokončilo. V tom možná vidíme smysl, ale co jiného nám také zbývá.
Autorka fotografií: Irena Zlámalová
_tip_
