VIP maminka: Jak žije herečka a moderátorka Míša Maurerová

Jste trojnásobná maminka. Doma máte dvojčata Madlu a Pepu (11) a do toho malou Emmičku (rok a půl). Je to teď jiné být maminkou, když vaši permanentní pozornost potřebuje jen jedno dítko?

Je to jiné. Příroda to chytře zařídila tak, že všechna negativa, jako je třeba únava na začátku, zapomenete, abyste se dál reprodukovala. Pokaždé je to nové, i když už máte zkušenosti. Řekla bych, že pokaždé je to práce na full-time. Výhodou jsou starší sourozenci, kteří jsou teď chůvou a chůvákem a pomáhají mi s péčí o malou.

Jak přijali sourozenci nejmladší členku rodiny?

Můžu na ně být naštvaná za to, že si neuklízí pokojíček, a některé věci jim musím opakovat 40x, ale jako starší sourozenci jsou skvělí, malou mají rádi a pomáhají se vším. Je úžasný, že mě dokážou zastoupit na 80 %. Zatím to ještě nejsou úplní parťáci, to se prohloubí za pár let, ale už teď si skvěle rozumí. Madla Emmičku dokáže přebalit, nakrmit, vykoupat, prostě mě zastoupí, a brácha, ten se, i přes začínající pubertu, nebojí vzít malou do parku a chlubit se s ní kamarádům.

Stíháte kromě dětí ještě něco jiného?

Já pracuju, sice ne naplno, jak bych chtěla, ale věnuju se práci. Hlavně proto, že u toho odpočívám, což asi zná každá máma – odchod do práce, to jsou „Lurdy“. Takže pracuju, ale samozřejmě ne tak, jako kdybych měla všechny děti ve škole nebo kdybych byla bezdětná. Člověk prostě musí ten pracovní režim přizpůsobit péči o domácnost.

A co odpočinek? Jak vlastně relaxujete?

Co to je relaxovat, to je nějaké sprosté slovo (smích)? Já mám pocit, že už to ani neumím. Nedávno mi někdo řekl, že se mám naučit hrníček držet oběma rukama a chvilku sedět, ale mně ten mozek běží pořád. Přítel mi říká, že bych měla spíš meditovat a vypnout než před spaním řešit, co jsem ještě měla udělat. Občas se mi ale daří vypnout u šití. Mám hned tři šicí stroje a občas takhle něco vytvářím, takže se musím i soustředit na to, abych si neprošila prsty a aby to nějak vypadalo. Pak taky relaxuju u jógy, kde si vyčistím hlavu a tu mama-manažerskou frekvenci opravdu musím aspoň na chvíli vypnout.

Celosvětová omezení zahýbala s nejednou rodinou. Jak to teď vypadá u vás doma? Je to pro vaši rodinu velká změna? 

Ano, je to i pro nás změna. Prošla jsem několika fázemi – od strachu a nejistoty přes smíření se se situací, až po rozčarování, že něco je zbytečně vyšponované a až příliš přes čáru. Do toho jsme se na začátku karantény stěhovali do nového bytu, takže jsme se museli naučit žít všichni na 75 metrech čtverečních a naučit se i na tom malém prostoru vytvořit si svůj osobní prostor. Pozitivní na tom je, že tatínek zůstal na home-office, takže si, na jeho vkus někdy až moc, užívá rodiny, a my jsme si na něj natolik zvykli, že až půjde do práce, bude tu asi pusto, prázdno a zbytečné ticho. Jinak děláme výlety, vyrážíme do přírody a přehodnotila jsem i názor na chaty a chalupy. Po něčem takovém jsem nikdy netoužila, ale tahle situace mě donutila přemýšlet o tom, že bych jednou něco takového chtěla. Jinak se ze mě stal i skvělý hráč deskových her a animátor. Klidně bych mohla mít i eventovou agenturu na pořádání dětských akcí a táborů. Tenhle stav mi zároveň trochu pocuchal nervy a vypiloval mé kuchařské umění. Nikdy jsem nebyla nějaká extra kuchařka, spíš jsem byla taková provozní, aby poměr stráveného času, výkonu a zisku z uvařeného jídla byl vyvážený. Takže ve vaření a vymýšlení receptů jsem se zdokonalila.

Jak jsou na tom vaše děti? Zvládají domácí školu?

Komunikuji s ostatními maminkami i s kamarádkami, které mají podobně staré děti. Naše škola k tomu všemu přistoupila poměrně vstřícně a rozumně, takže děti nezahlcuje zadáními, kde by rodiče museli vysvětlovat látku. I když doma máme jen jeden pevný počítač, děti to zvládají všechno přes mobil, a v případě potřeby pak paní učitelka nabízí individuální hodiny, pokud by někdo potřeboval konzultace. I když jsem se v úplnou „úču“ nemusela změnit, tak i přesto jsem musela vytvořit nějaké podmínky a harmonogram. To jsme zvládli docela dobře. Děti byly motivované tím, že když budou mít hotovo, vyrazíme na koloběžky nebo na skejt. Myslím si, že v rámci domácnosti se toho i spoustu naučily. Madla se naučila péct další koláče a Pepa toho začal spoustu vyrábět, montovat skříňky apod. To jsou, myslím si, dovednosti, které se jim budou hodit, a možná je ocení víc než tři vypracované úkoly z matiky.

Až přestanou všechna omezení, kam pak s rodinou vyrazíte? A jak na tohle období budete vzpomínat?

Jako na intenzivní období rodinného soužití. Je to něco jako prázdniny nebo stav, kdy děti byly nemocné. Když před lety dvojčata chytla neštovice tři týdny po sobě, byli jsme doma šest týdnů, tak to bylo dost podobné fungování. Teď máme o jednoho člena a parťáka víc, ale dá se to přežít a dá se na tom vždycky najít něco dobrého, i něco špatného. Je to takové intenzivní období intenzivní komunikace a intenzivního soužití, na které budeme vzpomínat a možná se nám po sobě bude i stýskat, protože jsme si na sebe opravdu zvykli. Ale jinak se těším na normální život. A co bych podnikla s rodinou? No spíš se těším na to, co podniknu bez rodiny (smích). Těším se třeba, že zajdu na kafe s kamarádkou, že si nebudu muset vlasy patlat barvou sama, ale že si zajdu do kadeřnictví, kde o mě bude chvilku pečováno. Když spoustu věcí nesmím a je toho spousta zakázaná, tak mi chybí pocit svobody. Jako takový trochu rebel jsem tohle nikdy neměla ráda, a teď ve mě zesílil odpor k tomu, co všechno nesmím, co je mi zakázáno a nedovoleno, včetně cestování, který zbožňuju, miluju a na které se už teď moc těším.

_tip_