Receptů na to, jak na mateřské nevyhořet, bude nejspíš tolik, kolik je žen, které jsou na mateřské, aniž by vyhořely. A tady je ten můj.
Sdílej článek
Když jdu s kámoškou do Stromovky pokecat (tak trochu o ničem, protože kdo z nás má opravdu čas číst do hloubky, poctivě sledovat dění či filmy, nedej bože seriály, a když už, jak často se stane, že jsou obě strany hovoru v obraze a mezi věčným hulákáním na děti si jsou schopny opravdu duchaplně o nějakém tématu pohovořit?) a u toho si koupíme kafe (i když třeba do vlastních hrnečků), dětem nanuka a cestou domů ve výloze zahlédnu nějaký „must have“ produkt (který vůbec nepotřebuju), za který utratím nechutné peníze (které nevydělávám, ale dostávám buď od manžela, nebo státu, a mám k nim tudíž vztah-nevztah, ale zato z nákupu blbý pocit vždycky), tak bývá večer hořký. Co jsem dneska vlastně udělala? Snažila se chovat k dětem trpělivě a láskyplně, byly v rámci možností na vzduchu, byla jsem jakž takž společenská, doma dala vyprat zčásti zbytečně pračku – ve městě se musí prát přeci každý flíček, nemůžeme chodit jako čuníci, co by si lidi (které z 99,99 % neznám) pomysleli! –, zapnula myčku (kdo z nás tam občas ze zoufalství nenacpe třeba panenku nebo hračky do vany, aby si zapnutí vůbec obhájil a nerozjížděl ji poloprázdnou), ale to mi nějak nestačí… Hodně jsem konzumovala, málo tvořila…
Pak jsou dny, kdy se pustíme do práce. Vyrábíme obaly na kuchyňské potraviny, alba fotek, plejeme záhony, staráme se sousedovi o dobytek, sázíme, sekáme, uklízíme les… a hele. Večery jsou dobré! Nejenže děti padají šťastnou únavou, ale i já usínám s úsměvem a blahodárným vyčerpáním. Tolik se liší od toho konzumního! Tenhle den stál za to. V zápalu práce jsem zapomněla na ušmudlané oblečení, nádobí jsme opláchli v lavoru, vodou zalili trávník… Tvořili jsme, nejen spotřebovávali. Zůstává po nás něco, na co si i později děti můžou sáhnout, a třeba teď, v době sklizně jahod a rybízu, je to obzvlášť hmatatelné. A počkejte, až přijde čas rajčat.
Jasně že se nedá pořád makat. Dny tvoření musí střídat dny odpočinku. Ale zdá se mi, že v dnešním světě se dny pouhého konzumování a přežívání mateřské po hřištích s mobilem v ruce, kámoškou na chatu a plnou pusou řečí, jak je to vlastně těžké, stávají jakousi normou. Jenže ono je opravdu těžké být máma a nedělat vlastně nic kromě péče o děti. Mít za hlavní náplň samotnou péči, plnou přesunů sem a tam, které vlastně nejsou opravdu nutné, je pro mě strašně frustrující. Pak se život dá opravdu vměstnat do: uklidit, vyprat, uvařit, jít ven, a co nejdřív uspat…
Mně ke štěstí pomáhá tvořit spolu s dětmi a zcela přirozeně, vlastně jakoby mimochodem, se o ně starat. Tvořit prostor kolem nás, vytvářet úrodné pole, v kterém může semenit a plodit cosi cenného. Zevnitř i zvenku. To je úžasné dobrodružství. A mé děti to baví o dost víc než znuděná, unavená, demotivovaná máma. Čím víc tvořivých dnů v měsíci, tím se ode mě ďábelské našeptávání: „nic nemá smysl, jsem k ničemu, život mě nebaví“ pocházející z hlubin černé smrduté propasti plné mámivých sirných výparů, drží dál.
A když nevím, kudy kam, zastavím se a inspirovaná superženou a supermatkou v jednom si položím jasnou otázku: „Co teď potřebuju?“ a zvědavě si počkám na odpověď.
Nevyhořet znamená být spokojený s tím, co je teď. A dělat to rád. A abych věděla, co vlastně teď dělám ráda, musím se zastavit a položit si tu krásnou otázku, však vy víte jakou…
