Když už pro psího kamaráda není žádná naděje, stojíte před strašnou volbou. Uspat, nebo ne?
Sdílej článek
Bože můj, co teď? Jakže? Já mám rozhodnout o její smrti? O čase její smrti? To přece nejde!
Nejsem stvořitel. Nejsem vrah. Nejsem někdo, kdo může rozhodovat o životě a smrti. Určit chvíli, kdy jí přestane bít srdce…
Ale rozhodnutí v mém srdci už padlo: pokud jí můžu dopřát bezbolestnou smrt, v náručí a doma, tak to je to nejmenší. Nejmenší. Nejmenší. Jak to můžu napsat? Nenechám ji přece trpět. Ne, to ne! Ale co když jí ty kortikoidy zaberou tak, že bude jako rybička? Co když se stane zázrak? Co když se ta veterinářka spletla? Počkám do zítra. Nebo budu čekat dál… Ale čekat na co? Až umře v hrozných bolestech? A co když to na ni přijde už dnes v noci? A udusí se zaživa? Zasahovat? Nezasahovat? Bože můj, prosím, veď mě…
Zavolala jsem na příšernou linku a objednala eutanazii na sedmou večer. Tak. Předtím jsem absolvovala skvělý hovor s Ebininým dlouholetým veterinářem, který mě sprdnul, když jsem ho prosila, aby ji přijel uspat on. Že je to neetické nebo co. Že to není tak jednoduché. A kdesi cosi. Naštěstí jsem byla tak mimo, že jsem ho vůbec nepochopila. Nebo on nepochopil, o co mi jde. Pak samotné objednání té eutanazie. Taky moc prima hovor. Bezva lidi. Paní, co se ani nesnažila zatajit, že má v sobě solidní zbytkáč nejspíš čerstvě přiživený tak dvojitým rumem. „Dneska to je marný, děvče, všichni volaj. Se to nějak sešlo, to chcípání. Počkej… Jo. Ne. Hm. Ale jo. Leda až večer… “ Volala mi pak dvakrát zpátky. Jednou si mě blbě zapsala. Po druhé si zapsala blbě čas.
Poté jsem obvolala Ebininy nejbližší. Oba dědy, moji kamarádku, která mi ji na stránce Štěně v nouzi před sedmi lety našla, a jejího prvního páníčka, který je až ze Zlína. Prý přijede. Uděláme Ebi mejdan na rozloučenou.
Ten den se nedá popsat. Tolik mazlení, tolik hlazení, tolik slz, byt plný Ebininých milovaných. Chtěli jsme ji vzít naposledy aportovat. Ale neměla na to sílu. Bála jsem se, aby se jí při zvýšené aktivitě nestala nějaká bolestivá hrůza. (I když… smrt pro ni jsem si vysnila nějak takhle: skočí pro míček do vzduchu a lup. Padne k zemi. Umře s tenisákem v hubě. Možná to byla i její vysněná smrt.)
Kortikoidy kolem páté začaly účinkovat. Po třech dnech se nažrala. Napila. Pak přinesla hračku na přetahování. Pak balon. A najednou se začala chovat jako štěně! Když přijel její první páníček, definitivně ožila! Sice ho víc jak rok neviděla, ale jeho návštěva jí udělala viditelně obrovskou radost. Vzali jsme ji ven, kousek před dům, nosila klacky a štěkala, ať jí je hodíme zas a znova! To není možné! Tenhle pes má za hodinu umřít? Odvolám ty zabijáky! Zruším to! Přece ji nenechám bezdůvodně oddělat! Vždyť má takovou radost ze života… Beru telefon do ruky. Hledám v seznamu naposledy volaných… jenže, co až ta injekce přestane fungovat? Co v noci? A co budeme dělat ráno? Pojedeme zase na pohotovost?
Snažím se odpojit emoce a realisticky zvážit možnosti: třeba by nám dali ty kortikoidy domů… třeba jí můžeme každý den píchat injekce… třeba bychom jí tím ještě dopřáli pár radostných dní… nebo je to jen protahování agonie? A co naše lidská srdce? Puknou po více takových „posledních“ chvilkách s Ebi? Máme rodinnou kapacitu na víc takových posledních dní?
Ostatní mě ale podpořili v rozhodnutí, že dnešní eutanazie je moudrá. Prožila důstojné rozloučení. Ebi měla krásný den. My v něčem také.
Děti měly z jejího rozlučkového dne velký zážitek. Spousta návštěv, které se jim věnovali. Na nic jiného nebylo pomyšlení. Program pro děti totiž ani smutek nezastaví. Spousta dobrůtek. Chodily za námi do zadního pokoje loučit se s Ebinkou. Ale bez slz. Bez bolesti. Věděly, že večer přijedou doktoři a Ebi uspí. Starší řekla, že se dívat nechce. A protože přijeli uprostřed uspávání, usnula si během ošetření sama. Mladší chtěla být s námi u toho. Ale skutečný rozměr smrti jim samozřejmě zcela unikal. Nám ostatně taky…
Můžeme tu rozsvítit?
Služba poslední psí pomoci byla opravdu hrozná. Bylo to znát už ze stylu telefonního hovoru, ve kterém hlásili, že jsou za rohem. Už od prvního pohledu. Dvě příšerné paní. Bez špetky taktu. Bez známky profesionální empatie. Měly nás jako množstevní zboží. Jak na běžícím páse. Měly to u zadku. Neměly na nás čas, už potřebovaly uspávat o dům dál. Potřebovaly co nejrychleji vyprázdnit naše peněženky.
„Takže nejdřív prosimvás uděláme papíry, jo. Na koho to bude? Platit budete jak? A mrtvolu teda vodvezem, jo?“ libovala si nad námi zvolenou – nejdražší – možností. Nestačili jsme s manželem tím šokem ani protestovat. Byli jsme úplně tumpachoví. Stáli jsem vyjeveně a čučeli na jejich hrůzostrašné černé kufříky plné smrtících jedů a zlověstný bílý plastový obal.
„Tak, kde máte toho psa? Kde to provedeme? Tady na chodbě? A mimochodem, víte, že už vám naúčtujeme večerní příplatek?“
Jako v mátohách jsem si do zadního pokoje přivolala Ebi. Přiběhla, jako by se nechumelilo. S důvěrou psovi vlastní. Lehla si mi do klína na starou matraci. Nechali jsem v místnosti lehké přítmí, asi aby to umírání tolik nebilo do očí, když už bije do srdcí.
Uvelebila si hlavu a odfukovala. Už byla zase v transu. Kropila jsem ji slzami a šeptala nekonečné litanie smíření, pouštění a vyznání lásky. Dokázala bych takhle sedět už napořád. Najednou se rozletěly dveře.
„Prosimvás, já tady rozsvítim. Takže jdeme na to. Tadyhle kanyla. Pích, bum bác a hotovo. Dobrý, srdce nebije. Je po ní. My už musíme jet, takže ji prosimvás už pusťte, čekají nás jinde. Nashle.“ Vyrvala mi ještě teplé tělo z náručí. Nacpaly do do vaku. Odnesly. A byly pryč. Manžel naštěstí stihl odejít s mladší dcerou vedle. Na uspání nic strašidelného nebylo. Ale pěchování vláčného těla do igelitu už bylo moc i na nás. Když mi ji ty ženské vyrvaly, utekla jsem pryč a převzala si dceru. Manžel se s nimi stihl mezi dveřmi ještě pohádat. Já nemohla mluvit. Polykala jsem nejbolavější slzy a mladší dcera mi usnula na břiše.
Znovu a znovu se mi vrací chvíle, jak mi v náručí usnula navždy. Jen trochu kňukla při vpichu. Nikdy nezapomenu, jak najednou ztěžkla. A mladší dcera, kterou měl manžel na rukách, do ticha šeptá: „Ebi, papa!“
Taková rychlost. Tak nesnesitelně rychlá může být smrt. Tak mírumilovná. Tak mimochodná. Tak obyčejná. Život je tak nekonečně křehký.
Chyběla mi tak hodina. Hodina času na rozloučení s mrtvým tělem. Když mi ji vyrvali, byla ještě teplá. Potřebovala jsem víc času k pochopení. K přijetí, že už není, že je skutečně mrtvá. Jen sedět s vychládajícím tělem a bulet nad ním a nad sebou. Měli jsem to udělat jinak. Nechat ji uspat a pak ji do krematoria odvézt sami.
Ale zrovna na plánování toho, co s mrtvým tělem, jakoby nikdy nebyl ten správný čas. Když byla ještě naživu a špiclovala každé naše slovo těma svýma velikýma klokaníma ušima, bylo nám stydno plánovat, co s ní, až zaklepe bačkorama. A pak, když už to bylo nasnadě, nechtělo se nám. Každá chvilka s ní byla důležitější. Chtěli jsme si ji víc užít naživu než řešit, co s ní po smrti. A když byla po smrti, chtěli jsme se s ní rozloučit, jenže v tu chvíli už zase mělo být vyřešeno co dál.
Původně jsme ji chtěli zakopat na veliké zahradě u chaty. Ale jako na potvoru zrovna posledních čtrnáct dní dost mrzlo. Takže kremace. Jsou dvě varianty: buď ji uspí a odvezou, nebo ji uspí a odvezeme ji tam později sami. Než jsme stihli domyslet situaci, která nastane těsně po její smrti, do detailů, bylo pozdě. Narychlo jsme se rozhodli blbě, protože nám to přišlo praktičtější. Ale to holt tak někdy je. Neměli jsme žádnou zkušenost a nikdo nám neporadil. Dali jsme přednost praktičnosti nad srdečností. Teď tady můžu akorát tak brečet, to je všechno.
