Dětská rádia na Pigy.cz

Na pokračování: Smrt na prahu V.

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Další dny se dají shrnout do slova smutek. Možná ještě žal. Nebo bolest. Nebo i stesk. Všude ji vidíme, slyšíme, cítíme.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

První díl

Druhý díl

Třetí díl

Čtvrtý díl

Život bez E

Nechce se nám domů, protože nás tu nikdo nevítá. Byt je pustý a prázdný. Opuštěný, přesto plný chlupů a srdcervoucích vzpomínek. Každý polštář si ji pamatuje. Každá poškrábaná parketa. Nechce se nám do auta, protože tam na nás kouká ve zpětném zrcátku. Nechce se nám nikam, protože s námi byla všude. Je spojena úplně se vším, s každou pikosekundou.

Zabalím její věci. Co nejrychleji. S úpornou koncentrací na všechno jiné než to, co zrovna dělám. Něco sousedům. Něco zatím nevíme. Vyplnit dotazník do krematoria. Odhlásit ji z úřadu. Vymyslet pohřeb. Přežít a naplánovat další den bez ní. Všechno si uvědomuji hlouběji. Vděk za život. Bolest z konečnosti. Nezbývá jen doufat, že ta bolest jednou přebolí. A zůstane ta láska.

Děti se ptají. Vyprávějí o ní známým i neznámým. Vzpomínají. Ale netruchlí.
„Mami, takže teď už nemáme psa?“
„Ebinka už tu není!“
„Mami, je to bez Ebi smutné, viď? To musím říct dědovi.“
„Mami, Ebi už se vůbec nevrátí?“
A mladší dcera chodí na místo, kde usnula a u toho krčí rameny, jakože není, a prstíčkem ukazuje na nebe.

Utěšujeme se sběrem všech jejích fotografií. A že jich za ty roky je, každý kamarád má čím přispět. Uděláme jí psí knížku.

A dnes jsem jen ze zvědavosti hledala, zda jsou někde k odběru nějaká opuštěná štěňata. Ale upřímně jsem spíš doufala, že se někde objeví inzerát, co bude nabízet do nebe zatoulanou Ebi.

Jen mě to víc rozesmutnilo. Ebi nikde. A jiný pes je jiný pes. Nám chybí Ebi. Pochopila jsem, že nechci nějakého dalšího psa. Chci toho našeho. Že mám dokonce strach si vzít k dětem domů cizího psa. S tím naším jsem strach nikdy neměla. Protože byl náš, ochočený! Že si vlastně neumím představit mít jiného psa. Každý mi říká: „Nebul. Je to jen pes. Pořídíte si dalšího! Jen počkej!“ Ale je to jinak. Aspoň zatím. A ano je to jen pes. No právě! Je to pes.

Dnes jsme ji pohřbili. Do kamenné mohyly vsypali trochu popela, vložili šrouby a kus železa, kterým měla spravenou nohu, její tenisáky a dojemné obrázky na rozloučenou plné malých koleček, což mají být lidé, kteří ji měli rádi. To byste museli vidět. Na zadní straně má vzkaz: „Milá Ebi, tenhle obrázek jsem kreslila já. Je to duha, abys trefila zpátky sem. K nám domů.“

Zasadili jsme tam kytky, nasbírali šišky a klacky a zazpívali Skákal pes. Děti zapáleně pohřbívaly s námi. Organicky se tahaly o krumpáče a motyčky, věci, kytky, ostatky. Odcházely, přicházely. Vymyslely vlastní rituál, aniž by jim kdo radil. Tančily v kruhu kolem mohyly a vkládaly na ni další kameny a brumlaly tajemná nesrozumitelná zaklínadla. Když jsem se k nim chtěla přidat, už to nebylo ono. Zdá se mi, že dětem je ta smrt a její uctění nějak bližší, přirozenější. Taky bych to chtěla mít jako ony. A ne se topit v žalu.

Zbytek popela jsme nechali běžet po louce, na které tak ráda běhala. A lovila myši. Před měsícem tam jedno nebohé myšátko málem zakousla. Tak teď mají myši o jednoho pronásledovatele. To je život.

Život bez E je něco jako třeba slovo konec bez E. „Konc.“ Taky nedává moc smysl. Zatím. Ale někde v hloubi vím, že až to přebolí, zbude nám velký příběh lásky. A ten tu s námi zůstane napořád.

P.S.

Včera jsme na začátku Stromovky potkali Ebino vtělení. Ne, vážně! Na okamžik se mi zastavilo radostí srdce. Ta neskutečná podoba! Přání bylo vyslyšeno, znovu se setkáváme! Byla to také fena, jmenovala se Ami (!) a byla úplně mladičká! Taky nalezenec, zachráněný před týráním. Kříženec belgického ovčáka a staforda. Zůstaly jsme s holkami stát jako opařené! „Mami, není to Ebi? Vždyť se i chová stejně!“

Uvažuju pořád tak nějak iracionálně, ale tohle podivné setkání s cizím psem s podobným jménem i příběhem mi čas truchlení symbolicky završilo. Nedává to vůbec smysl, ale uklidnilo mě, že pokud existuje fena Ebině takhle moc podobná, je naděje, že se Ebi znovu vtělí a někdy v budoucnu si nás najde. Nebo zkrátka, že život jde dál. A že ten psí příběh lásky se teď zase píše jinde.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor